17.8. AC/DC: Iron Man 2
Byli jste na dvojce Iron Mana? Jestli ano, tak víte, že hudbu k němu dělali AC/DC. To se prostě nedá přehlédnout. Jenže AC/DC pro desku nenapsali žádný nový kousek. Je to vlastně sbírka jejich známých nebo o trochu méně známých skladeb, něco jako kolekce toho nejlepšího, ale sestavená z jiného úhlu než je subjektivní názor členů kapely nebo statistické výsledky z hitparád.
18.8. BULLET FOR MY VALENTINE: Fever
Bullet for my Valentine je na Británii hodně netypická kapela. Hard rock se tam v současnosti hraje daleko méně než v USA nebo v Evropě. Ale čtyřka z Walesu, která si říká Bullet For My Valentine, má po světě velmi dobrou pověst kapely, která si vytvořila hodně svérázný řízný styl, který jeden kritik při recenzi nového alba Fever výstižně definoval jako „něco mezi metalcorem a emoušema".
19.8. MARINA AND THE DIAMONDS: Family Jewels
Každý rok se ve Velké Británii objeví několik kapel, z nichž se novináři pokoušejí udělat senzaci. Pak už je na souborech, jestli dokážou, že opravdu senzací jsou. Ti, co je loni chválili, jejich novou desku sjedou až na kost. Dnes je v takové situaci kapela Marina And The Diamonds. Musí dokázat, že kritikou oslavovaná deska Family Jewels nebyla náhodná, ale teprve začátek kariéry. Ale je v dnešní Anglii vůbec možné uvažovat o delší než třídeskové umělecké dráze?
20.8. HOLE: Nobody´s Daughter
Jestli nevíte, kdo jsou Hole, tak to je kapela zpěvačky Courtney Love, vdovy po Kurtu Cobainovi. V devadesátých letech to byla bomba středního kalibru. Všichni Courtney zatlívali, že staví sou kariéru na popelu svého slavného manžela. Love se potom odmlčela, zkoušela sólovou dráhu, hrála ve filmech, ale pro letošní rok se znovu vrátila k celkem silné značce. Hole vydávají pod tímto názvem první album po dvanácti letech. Je to něco mezi punkem, hard rockem a novovlnnými Pretenders.
21.8. EISBRECHER: Eiszeit
Německé kapely stylu Neue Deutsche Härte patří k nejmódnějším trendům v moderním rocku. Lákají po vzoru Rammstein na svou schopnost spojit tvrdé, metalové rify s elektronikou. Jednou z takových metalově elektronických kapel je Eisbrecher. Pánové právě vydali album Eiszeit. Chvílemi je to celkem tvrdé album, ale místy se zdá, že propadli kouzlu Depeche Mode. Ale Depeche Mode v němčině, to je docela zážitek!
22.8. SOULFLY: Omen
Soulfly vydali na jaře novou desku Omen. Max Cavalera ze Sepultury je založil v roce 1996 a tohle je jejich už sedmá deska. Pokračuje v tom, co kapela nastartovala už před skoro patnácti roky, kdy se stala partou průkopníků v oblasti nu metalu. Cavalera měl totiž odjakživa cit pro nenápadné přidávání latinské a jamajské hudby do maximálně tvrdého metalového zvuku. Zní to pořád skvěle.
23.8. ASIA: Omega
Pro ty, kdo nepamatují slavná léta začátků MTV: Asia byla superskupina, složená z tehdejšího výkvětu britského art-rocku. Steve Howe a Geoff Downes hráli v Yes, Carl Palmer bubnoval s Emerson, Lake and Palmer a John Wetton dělal s kdekým včetně King Crimson a Uriah Heep. Vydali dvě úspěšné desky ve stylu, kterému se tehdy výstižně říkalo pomp rock, třetí už ale neuspěla a čtyřka se rozešla. Tři z nich se vrátili v roce 1990 bez Wettona a se zpěvákem Johnem Paynem zkusili něco jako druhý život. Payneova Asia po výrazném startu pozvolna upadala, trpěla střídáním muzikantů, až se v roce 2008 znovu obnovila v nejpůvodnější sestavě. Po sedmadvaceti letech od svého vzniku! Ve staronové sestavě právě vydala druhé album v produkci Mike Paxamana, který se v posledních letech specializuje na čitelný zvuk nových desek starých britských pák jako jsou Uriah Heep nebo Status Quo..
Omega prý určitě neznamená poslední desku čtyř vynikajících muzikantů a my to můžeme jen kvitovat s nadšením. Ve své generační kategorii je to asi nejlepší album poslední doby. Kapela, která vytváří sama vůči sobě retro! Je to prostě dokonalejší Asia než byla před lety. Příčinou toho jsou hlavně skladby, které píší hlavně klávesista Geoff Downes se zpívajícím basistou Johnem Wettonem. Čekejte od nich vznešené melodické rockové hymny, které svádějí sály ke společnému nadšenému zpěvu refrénů. Úvodní Finger On A Trigger, Holy War nebo End Of The World si o to přímo říkají. Najdete v nich americký bombastický sound osmdesátých let, ale i britský smysl pro melodii, jejž známe od generačních součásníků Asie jako jsou třeba Foreigner nebo Journey. Wetton výstižně definoval zvuk Asie jako „prog-rock s popovým ostřím". Přesněji se to říct nedá. Zvlášť když závěrečná Don´t Wanna Lose You Now zní jako kdyby ji napsal Paul McCartney.
Největším požitkem na nové Asii jsou aranžmá. U muzikantů takového kalibru to ani jinak nejde. Geoff Downes přišel s neuvěřitelně košatým zvukem kláves, který se pohybuje od barev, připomínajících klasické nástroje, až po efektní jakoby velkoorchestrální instrumentace. Je to hyperrealistický efekt - víc orchestr než skutečný orchestr. Když nastoupí klávesy v I Believe, je to jako když se v tmavé místnosti rozsvítí. Naproti tomu Steve Howe je plně zaujat prací pro kapelu - ani tón navíc a když se odhodlá k prezentaci na větším prostoru jako ve své Light Of The Way, je jeho soustředěná hra plně v harmonii s celkem. Zatímco na svých deskách občas propadá akademismu, tady je přirozený a příjemně normální.
Ozdobou desky je Wettonův zpěv. Většinou je obdivován jako basista, ale jeho zpěv má v sobě přesně tolik pompy, aby zůstal dostatečně rockersky důvěryhodný. Když přijde na věc, umí zpívat i nečekaně civilně až intimně. Viz There Was A Time.
Jestli ale stojí tato deska za zapamatování, pak kvůli sborům. Tak dobře udělané sborové refrény jako má Omega jen tak snadno nenajdete. Díky nim je Omega barevná, pestrá a stejně efektní jako obal alba, jenž je jako obvykle dílem klasika rockových fantasy designů Rogera Deana