24.8. GOGOL BORDELLO: Trans-Continental Hustle
Rick Rubin je specialista na dead metal, thrash a hiphop křížený s rockem. Velký respekt mu získala série desek, které natočil se stárnoucím Johnnym Cashem. Gogol Bordello jsou trochu mimo žánry, v nichž si získal světový respekt.
Nic proti písním. Eugene Hűtz a jeho parta připravili třináct výborných skladeb, při jejichž poslechu znalci Gogol Bordello zajásají, že kapela se neustále vyvíjí. Na Hűtzových novinkách je znát, že poslední dva roky žije v Brazílii. Pořád slyšíme punkem střižený klasický cikánský folklór ve stylu kdysi populárního muzikálu Cikáni jdou do nebe (Sun Is On My Side je nejkrásnějším příkladem), ale skladby mají bohatější rytmiku, kytara je dalším přiznaným perkusívním nástrojem a Hűtz ve své hatmatilce vedle angličtiny przní ještě portugalská slova. Na gramatice ovšem čerta záleží. Důležité jsou hlavně písničky a v nich je Hűtzova invence okouzlující. Nikdo z nás však není tak velký znalec zakarpatského cikánského folklóru, aby odlišil, co je původní a co si Gogol Bordello vypůjčili z lidových písní.
Fanouškům Gogolů se možná nebude líbit zvuk. Rick Rubin vzal Gogol Bordello do špičkového studia, takže výsledek je napulírovaný a naleštěný jak stará lokomotiva v muzeu. Nahrávky mají prostor, jednotlivé nástroje jsou snadno čitelné a člověk si může líp než dříve vychutnat srdcebolný akordeon v When The Worlds Collide, cikánsky divoké housle v úvodním Pala Tute nebo šéfovu akustickou kytaru, která zůstává vůdčím nástrojem. Teď přijde „ale": Kapela za to podle očekávání zaplatila těžkou daň. Žádná z předchozích desek nebyla tak až tak podbízivě vypiglovaná jako Trans-Continental Hustle. Gogol Bordello se sice pořád ještě prezentují jako punkoví trhani, ale v hudbě už lehce cítíme nažehlené lesklé hedvábné košile.
Druhým vysokým poplatkem za efektní desku je ztráta energie. Žádná deska nevystihuje sílu Gogol Bordello na pódiu, ale jejich novinka má energie a napětí určitě méně než předchozí desky. Je v ní méně vášně, ohně, nadšení a vytržení. Nebo takhle: Je v ní pořád strašně emocí, dokonce víc než ve většině podobných desek, které známe, ale na gogoly nastaená měřítka je toho málo.
Rick Rubin se pokusil z Gogol Bordello udělat něco jako modernější Gipsy Kings. Úplně mu to naštěstí nevyšlo, ale kapelu pod svýma rukama přesto změnil. Dnes by měla oslovit širší okruh posluchačů než předchozí nahrávky, hlavně z přístěhovaleckých kruhů. Pro ty, kdo Gogol Bordello předtím neslyšeli, bude nové album zjevením. A určitě si budou s Hützem s chutí zpívat vzrušenou melodii Rebellious Love. Ale my, co známe jejich předchozí dílo, si při ní jeden na druhého mrkneme. Víme totiž svý. My jsme je zažili v dobách, když ještě byli nepřekonatelní.
25.8. ALABAMA 3: Revolution Soul
Anglická skupina Alabama Three patří k nejzajímavějším kapelám na dnešní rockové scéně. Jeden kritik je vtipně definoval jako „něco mezi Depeche Mode a moderní country". Ano, i takové dvě odlišné věci lze smíchat. Alabama 3 právě přišli s novou deskou Revolution Soul a je to fakt senzace. I když se prvním albům může jen těžko vyrovnat...
26.8. JOHNNY WINTER AND: Live At Filmore East, 10/3/70
Za uplynulý rok vyšlo americké bluesové legendě Johnnymu Wintrovi celkem šest alb. Všechny se záznamy koncertů. Zatím poslední je Live At Filmore East. Obsahuje newyorský koncert z podzimu 1970, to je doby, kdy byl texaský bluesový albín na vrcholu sil. Navíc s ním hrála v kapele další rocková legenda, nedoceněný Rick Derringer. Velký zážitek pro každého fandu blues rocku!
27.8. EXTREME: Take Us Alive
Americká skupina Extréme obnovila před dvěma roky svou činnost a po studiovém albu a turné přišla se záznamem koncertu na DVD a CD. Extreme jsou jedni z nejzručnějších muzikantů na dnešní hudební scéně a proto je velkým zážitkem poslouchat, jak s elektrickou nebo akustickou kytarou sjíždějí své hity. V akustickém bloku samozřejmě uslyšíte i jejich největší hit More Than Words-
28.8. JONNY LANG: Live At Ryman
Bílý bluesový kytarista Jonny Lang byl před zhruba deseti lety oslavován jako velký americký bluesový objev. Po dvou deskách se na talent zapomnělo a tak nepřekvapuje, že se vynořil až teď a to ještě vydává jen koncertní desku vlastním nákladem. Live At Ryman je ale důkazem, že kdo umí, tak ten prostě umí. Moderní bluesová muzika má jen málo takových osobností jako je Jonny Lang. Ne nadarmo si ho vybral jako hosta na svou novou desku Carlos Santana.
29.8. DEAD WEATHER: Sea Of Cowards
Necelý rok po debutu Horehound vychází druhá deska garážové-bluesové-psychedelické-punkové-retro-metalové-atd. skupiny Dead Weather, jejímž šéfem, ale tentokráte ne úplným frontmanem je kytarista, ale tentokrát hlavně bubeník Jack White, známý z legendárního dua White Stripes. Zatímco na Horehound spolu se zpěvačkou Alison Mosshart dominoval, na Sea Of Cowards se víc věnuje svým bicím a do popředí často pouští Deana Fertitu (exQueens Of The Stone Age), který vymýšlí na své nejspíš analogové syntezéry velmi neobvyklé zvuky a přispívá k excentrickému vyznění desky. White je ale i z pozice bubeníka motorem desky. Jeho energie je neuvěřitelná. Určitě si zamilujete v druhé polovině I´m Mad, kde sóluje proti elektronickým zvukům. Paráda!
Když si dáte dohromady všechny šílené syntetické efekty, neuvěřitelně rozvazbené a vřískající kytary a všelijak filtrované vokály, je vám jasné, že posloucháte šílenou desku. A nemýlili jste se, nové album Dead Weather místy zní jako historicky vzácný pirátský záznam ze zkoušky nějaké hodně zkouřené kapely před pětatřiceti roky. Až na to, že je vám od prvního okamžiku jasné, že všechno je pod kontrolou.
Není třeba zdůrazňovat, že hudba na Sea Of Cowards je klasickým příkladem retra sedmdesátých let. To je víceméně odjakživa Whiteova hudební orientace. Písně jsou psány tak, jak se to v té době dělalo. Ostrý, surový riff kytary nebo basy a bluesrockový základ, to jsou rysy, které kdysi utvářely hudbu Led Zeppelin, The Who, Free, Black Sabbath a dalších, z jejichž inspirace White a spol. žijí.
Sea Of Cowards, kolekce relativně krátkých jedenácti skladeb, se skládá ze dvou částí. První půlka se zdá být dotažená k dokonalosti. Písně jsou naládovány adrenalinem a nabity různými drobnými detaily a efekty. Jack s Alison se rvou mezi sebou prostřednictvím svých hlasů, vzájemně se překřikují, jsou agresívní jako manželé z Války Roseových, dokonce je často nerozeznáte od sebe. V polovině desky, po singlu Die By The Drop, však energie zřetelně ubyde a deska je o něco uvolněnější a předivo skladeb méně husté. Dead Weather v těch chvílích připomenou nějakou jamující průměrnou hard rockovou skupinu ze sedmdesátých let. Nicméně, i tak můžeme říct, že se muzikanti v průběhu jednoho roku proměnili z party čtyř individualit ve vyrovnaný, sevřený tým, který společně pracuje pro efekt celku.
Zvláštní tečku představuje Old Mary, kterou album končí. Je to „psychedelická modlitba", která se z recitativu rozjede jakoby do drogového tripu s potutelným náznakem santanovské kytary a zběsilým bicím sólem v závěru. Není divu, že ji White nechal až na konec desky. Je totiž úplně mimo charakter ostatních nahrávek.
Afektovaná, syrová, excentrická deska bude mít pro posluchače nejaktuálnějšího hard rocku určitě velké kouzlo. Ale pořád se zdá, že v partě existuje určitá rezerva, která skýtá naději, že další album nebude jen opakováním klišé, zrozených z obou zatím vydaných desek, ale něčím novým, co otevře všem představitelům eklektického proudu hard rocku další obzory.
30.8.AMERICAN IDIOT (Original Broadway Cast)
Album American Idiot od pop punkové skupiny Green Day mělo takový úspěch, že jejich šéf Billy Joe Armstrong přepracoval desku na punkový muzikálu, který bude mít v říjnu světovou premiéru. Písně z tohoto divadelního představení o současné Americe budete většinou znát v původní verzi. Vždyť to byly velké hity!
31.8. IMODIUM: Polarity
Imodium je jednou z nejtalentovanějších skupin české hudební scény a album Polarity je zatím daleko nejlepší album, které natočila. Je pořádný kus poctivé hudby. Navíc se jim podařilo na desku dostat hodně energie, která je typická pro jejich koncerty. S kapelou si navíc tu a tam brouknou kolegové frontmana Tomáše Frödeho Honza Křížek a Zeller.
1.9. STING: Symphonicities
Jakkoli je jméno britského baskytaristy a skladatele Stinga ve světě klasického rocku stále velkým pojmem, v posledních letech se mu nedaří. Poslední album původních nových skladeb Sacred Love vydal v roce 2003. Patří k jeho slabším deskám. Od té doby natočil spolu s bosenským loutnistou Edinem Karamazovem album písní renesančního skladatele Johna Dowlanda Songs From The Labyrinth, přetékající sice velkou oduševnělostí, ale také tvůrčí sterilitou. Comeback jeho dávné skupiny Police měl sice hodně publicity, ale za zázrak se zdaleka označit nedal. Nedávno vydaná deska vánočních písní If On A Winter´s Night také ukazuje, že autor neví kudykam. Jeho fúze rocku, jazzu, klasiky a world music se na ní jevila jako úplně vyčerpaná. A jak se zdá, nově vydaná deska Symphonicities jen Stingovu tvůrčí krizi podtrhuje.
Ani Symphonicities nepřinášejí nové Stingovy skladby, nýbraž staré písně, které ve spolupráci s profesionálními aranžéry přetvořil pro symfonický orchestr. Něco podobného jsme nedávno viděli v Praze v živelnější podobě od Serje Tankiana. Průvodní texty Stingovy symfonické verze nenazývají přearanžováním, ale vznešenějším termínem „re-imagining". Sting na desce hraje ve dvou písních na akustickou kytaru, jinak pouze zpívá. Orchestr je při tom doplněn triem nebo kvartetem pop-rock-jazzových instrumentalistů.
Projekt je tak postaven na stejném principu, jaký známe už od roku 1970, kdy se o něco podobného pokusili Deep Purple. Úhelným kamenem všech podobných experimentů, a že už jich bylo, je otázka integrace rockových nástrojů do symfonického orchestru. Není to problém srovnání hlasitosti obou složek, vždyť výsledný mix dělají nejlepší technici své kategorie, ale způsob organického propojení rockové kapely a symfonického tělesa. Od dob Deep Purple doba hodně pokročila, ale ve spojení obou složek se pořád podvědomě skrývá cosi nepatřičného, co do přirozeně sebe nezapadá. Většinou za to mohou bicí nástroje, jejichž použití v populární a vážné hudbě se výrazně liší.
Existují tři varianty, jak může takový experiment skončit. Všechny se na Stingově desce objevují. První z nich, daleko nejběžnější, představuje rockovou kapelu, jíž tu a tam doplňuje symfonický orchestr. Příkladem může být méně známá skladba I Hung My Head, v níž Stingovo doprovodné trio využívá orchestru hlavně k co nejbarevnější zvukové tapisérii. Není úplně v pozadí, ale nedere se ani dopředu. Opakem je cosi, co připomíná klasickou árii s doprovodem orchestru. U některých pomalých Stingových melodií, kde je role bicích nebo perkusí potlačena, je výsledek nejkompaktnější a dojem nejsilnější. Nepřekvapí, že to je v případě jeho nejslavnějších písní jako Roxanne nebo When We Dance. Bohužel, většina skladeb zní jako mix mezi vážnou hudbou a promenádním lázeňským koncertem, což je třetí z možných výsledků, jemuž se kdysi říkalo lehký populár. Englishman In New York by mohl zaznít klidně v neděli dopoledne na kolonádě v Karlových Varech vedle Alžbětinské serenády. S dechovým aranžmá skladby We Work The Black Seam by se kdysi dokázala brilantně vyrovnat některá česká špičková posádková hudba. I když je to brilentní řemeslo, fanoušek rockového Stinga si nic nudnějšího nedovede představit.
Kladem Symphonicities je to, že v několika případech poukazuje na skladby, které zůstávaly ve Stingově tvorbě stranou. Díky tomu I Hung My Head nebo The End Of The Game, kdysi ukryté za většími hity, v nových souvislostech zazářily.
Čekali bychom víc. Možná novou hudební vizi. Nějaké spasení beznadějně statující rockové scény. Ale pokud vám nevadí krasodušství devětapadesátiletého hudebníka, který chce dělat umění za každou cenu, tak tedy vezměte zavděk aspoň poctivou a nápaditou prací aranžérů, perfektně smíchanými nástroji a přesvědčivým Stingovým zpěvem.
2.9. JORN: Dio
Zhruba před čtvrt rokem zemřel legendární rocker Ronnie James Dio. Známý norský metalový a hardrockový zpěvák Jorn Lande byl jeho velkým obdivovatelem a proto se rozhodl po svém natočit kolekci písní skupin Black Sabbath, Rainbow a Dio, v nichž Dio kdysi zpíval. Kritika mu vyčetla, že využil diovské konjunktury, ale když on ty písně po Diovi nazpíval tak dobře...!
3.9. KORN III: Remember Who You Are
Na novém albu je skupina po vanhalenovském způsobu označena pořadovým číslem tři, což má signalizovat nástup do třetí fáze kariéry. Druhou fází prý byla rozervaná nultá léta, kdy se kapela stále více a více zaplétala do zvukových experimentů a mohutných vrstev syntetického elektronického hluku.
Pro své deváté CD Remember Who You Are angažovali Korn jako producenta Rosse Robinsona, který s nimi pracoval na prvních dvou deskách. Robinson zásadně opustil hlukovou masu, jež se valila z jejich desky Untitled a z kapely udělal klasický rockový kvartet - zpěvák a kytarové trio. Pryč jsou klávesy, zato bubeník Ray Luzier se stal konečně řádným členem kapely a zároveň spoluautorem. Sound ale nadále závisí na kytaristovi Jamesu Shafferovi a basistovi Reginaldovi Arvizu, kteří vytvářejí hutnou, temně znějící rozeklanou stěnu, tentokrát však o znatelný posun čitelnější než dřív. Člověk v ní může mnohem lépe vychutnat atonální a až perkusívní chápání kytary, brutální riffy a mistrovské basové linky, které by zbaveny metalové hmoty připomínaly funkové motivy z dob, kdy jazzový pianista Herbie Hancock hrál Chameleona nebo Rockit. Arvizova basa je jako obvykle normální sólový nástroj. Fakt by bylo zajímavé slyšet, co by z instrumentálního základu vylezlo, kdyby muzikanti sáhli po méně metalových rejstřících.
To, co dělá Korny doopravdy špičkovou metalovou kapelou, je tentokrát Jonathan Davis. Na nové desce je ve svém živlu a prezentuje se jako jeden z nejlepších vokalistů svého žánru. Už dlouho jsme neslyšeli na metalové desce tak emocionální zaujetí, vzrušení, přesvědčivou hysterii a schopnost verš od verše měnit atmosféru písně. Davis z třetích Kornů, to je koncentrovaná energie, která dodává spoluhráčům na odvaze a síle. Užijte si ho například na Fear Is The Place To Live! Tam předvádí se svým hlasem neskutečné kousky. Také singl Oildale (Leave Me Alone) patří v kontextu i bez toho vynikající desky k jeho špičkovým pěveckým výkonům. Tak výrazným, že na seber soustředí všechnu pozornost a vy při prvních posleších můžete po dvou a půl minutě přeslechnout brilantní kytarové sólo nebo bubenickou parádu v závěru. Ray Luzier v ní potvrzuje, že do kapely doopravdy zapadl.
Korn prý původně chtěli vytvořit koncipovanou desku, která by pojmenovala pět největších a provázaných zel naší civilizace - drogy, moc, peníze, čas a organizované náboženství. To se nějak nepovedlo a tak Davis napsal a vyřval texty, jenž mají vyprávět „o stresu, vině a všech druzích emocí, které nás ničí a drtí", což ale není zase tak daleko od původního plánu. Vzhledem k jeho výkonu jsou to opravdu nepříjemné emoce. Citlivějšího člověka z toho bolí srdce.
Není divu. Korni píší divné písně. Často jako kdyby rovnou vpadli do plných. Jindy mají zase zvláště rozpačité konce. Jako kdyby neuměli ukončit písničku. I to přispívá k rozervanému dojmu, který jsme obdivovali na jejich deskách z devadesátých let a který se na Remember Who You Are v plné parádě vrátil. Měli bychom říct „zaplať pámbůh vrátil". Dobrá, moc dobrá deska.
4.9. Dr. JOHN: Tribal
Muzikanta, který si říká Doktor John, RockZone 105,9 běžně nehraje Patří do kategorie trad rocku, což je žánr, který vychází z tradičních amerických žánrů - country, blues, jazzu, folku a rock´n´rollu. Dr. John pochází z New Orleansu a má za sebou přes padesát let života v blues a rock´n´rollu. Hrál s kdekým včetně Fats Domina a Rolling Stones a natočil pod svým jménem kolem sedmdesáti desek. Zatím poslední album se jmenuje Tribal a je to tentokrát mix tradiční neworleanské hudby a tajemné obřadní hudby louisianské černošské magie.
5.9. HALFORD: Live In Aneheim
Rob Halford točí pod svým jménem od roku 2000. Původně to měla být jeho hlavní aktivita, ale v létě 2003 se znovu vrátil k Judas Priest. Svému projektu je však dodnes věrný. Zejména ve chvílích, kdy jsou Judas Priest neaktivní, což je kvůli golfovým zájmům K.K.Downinga stále častější jev. V nejbližších týdnech se dočkáme jeho/jejich nové desky Halford IV - Made Of Metal.
Ještě předtím než vyjde nová deska, vrhlo na trh Halfordovo už pět let existující vlastní vydavatelství Metal God Records záznam z koncertu v kalifornském Anaheimu z června roku 2003. Není to nic jiného než zvukový záznam DVD, které vyšlo skoro zároveň s CD. Proto podtitul Original Soundtrack.
Anaheimský koncert měl pro skupinu Halford velký význam, protože na něm proběhl úspěšný debut kytaristy Roye Z, jenž se v následujících letech stal klíčovou osobností kapely a spoluproducentem dalších alb. Ve výtečné formě byl i zbytek souboru, který si ptávě užíval vydání a nadšeného ohlasu alba Crucible. Máme-li věřit zpěváku samotnému, v té době prý ještě neprobíhaly diskuse s ostatními členy Judas Priest o jeho návratu.
Koncert začíná vynikající verzí judasovského Painkiller, v níž má zpěvák dostatek prostoru, aby předvedl svůj nepříjemně vysoký a ostrý ďábelský ječák. Není to jediná skladba Judas Priest, s níž tehdy Rob Halford vylezl na pódium. Do jejich klasického repertoáru sáhne celkem jedenáctkrát a nedá se nic dělat, publikum si staré fláky vychutnává víc než novou Halfordovu tvorbu. Roy Z. i Metal Mike Chlasciak přitom mohou své kytary brousit jak chtějí, ale dvojici Tipton-Downing nenahradí. To není v muzikantské zručnosti, ale v nenapodobitelném duchu, který kapelu spojuje. Chybí jim ta správná řezničina, která je přítomna v nejlepších snímcích Judasů. Ale to je jedno, všechno zachrání svou energií zpěvák. I tak je tu několik zajímavých momentů. Speed metalově provedené Breaking The Law s nadšeně zpívajícím publikem se nedá zapomenout. A závěr koncertu v podobě dvou slavných metalových hymnických songů Victim Of Changes a You´ve Got Another Thing Coming patří k nejlepším momentům v historii všech metalových živáků. Kdosi z recenzentů o první z písní výstižně poznamenal, že při svých deseti minutách má někdy blíž k živým deskám Deep Purple než k Judas Priest. Není to náhoda, Halford v té době hodně hovořil o návratu ke kořenům, zpět na startovní bloky ze sedmdesátých let.
Komunikace s publikem v závěru show je opravdu učebnicová. Halford lidi doslova uvaří. Naopak, přesně tohle úplně chybí bonusu desky, na posledních čtyřech navíc přidaných snímcích, které byly nahrány zhruba pět měsíců předtím v Tokiu. Halford tady zní mnohem sevřeněji, což prospívá hlavně doom metalové skladbě Golgotha, kde je potřeba koncentrované zvukové hmoty nezbytná. Zbytek je ale proti Anaheimu podivně chladný, Halford svou energii vyzeřuje někam do prázdna.
Pokud nepočítáme jednu pouze downloadovatelnou desku, je Live At Anaheim druhým živým albem Halford. Škoda, že vychází tak brzy před jejich novou studiovkou. Může se totiž stát, že ji v blížící se kampani mnoho lidí přehlédne. A to by byla škoda. Je to skvostné živé album.
6.9. CROWDED HOUSE: Intriguer
Kdyby nebylo dlouhého přerušení činnosti na přelomu století, tak by svou novou deskou Intriguer oslavila australsko-novozélandská skupina Crowded House 25 let existence. I tak je ale Intriguer ukázkou písničkářského talentu kytaristy a zpěváka Tima Finna a jeho spoluhráčů. Finn píše jednoduché, chytré a vkusné písně, nad jejichž invencí zůstává rozum stát. Jestli existuje něco jako „chytrý rock", tak to jsou Crowded House.
7.9. PAPA ROACH: To Be Loved
Američtí Papa Roach v těchto dnech vrhnou na trh novou desku, ale protože změnili vydavatele, jejich bývalá firma chce využít konjunktury a rychle vydává kolekci svých největších hitů. Tak se to dělá odjakživa. Aby na ní nebyla jen ohraná klasika, nabízí skupina některé známé skladby v neobvyklých akustických nebo koncertních verzích. Nezní to špatně. Z To Be Loved je tím pádem najednou pestrobarevné album, které ukazuje, že pánové opravdu umějí hrát.
8.9. ARCADE FIRE: The Suburbs
Kanadská kapela Arcade Fire je známá tím, že všichni její členové ovládají desítky hudebních nástrojů. Jejich třetí album The Suburbs mělo letos v létě nadšené kritiky po celém světě. Stal se z nich idol všech alternativních scén. Je to zvukově různorodá a melodicky vynalézavá deska, a jak se říká - má ducha. V takovém případě je pak divné, že se také dobře prodává.