3.8. AVANTASIA: : The Wicked Symphony
Na začátku dubna letošního roku vyšly najednou dvě desky projektu Avantasia, který vede člen skupiny EdGuy Tobias Sammet. Jsou to dva díly rozsáhlé power metalové opery. První díl se jmenuje The Wicked Symphony a kromě Tobiáše Sammeta na ní zpívají takové evropské hvězdy jako Michael Kiske, Klaus Meine nebo Jorn Lande.
Jen pro zajímavost - slovo Avantasia vzniklo spojením slov Avalon a Fantasia. The Wixked Symphony je jejich čtvrté. Z této desky jsme hráli skladbu Wasteland s hostujícím Michaelem Kiskem.
4.8. AVANTASIA: Angel Of Babylon
Druhá ze dvou desek, které vydal skladatel a zpěvák Tobias Sammet pod názvem Avantasia. Kromě zpěváků jako jsou Russel Allen ze Symphony X nebo Bob Catley z Magnum si můžete smlsnout na kytarových sólech bývalého Kissáka Bruce Kulicka.
Avantasia představuje nejúspěšnější evropský projekt stylu, který v sobě spojuje prvky tzv. prog rocku ze sedmdesátých let (Yes, Emerson, Lake and Palmer a další) s typickým německým melodickým metalem přelomu osmdesátých a devadesátých let.
5.8. WHITE STRIPES: Under Great White Northern Stars
Pro mnohé ctitele klasického rocku jsou White Stripes jedinou mladší rockovou kapelou, která stojí za poslech. Původně detroitští muzikanti Jack White a jeho bývalá žena Meg pro ně dokonale naplňují to, co na přelomu šedesátých a sedmdesátých let přinášela bluesrocková větev tehdejší hudební scény, reprezentovaná například Rolling Stones, Led Zeppelin, Jeffem Beckem nebo Free. Jenže White Stripes nezůstávají jen u retra, ale dokáží ho dále rozvíjet a přibližovat dnešku. White Stripes jsou totiž zároveň populární u mladšího publika, protože pokračují v tradici syrově natáčených garážových kapel, které v sobě mají klasickou punkovou energii a nekompromisní nasazení. I v tom jsou samozřejmě retro - jejich punk je bližší Iggymu Popovi než dnešním, na punk si hrajícím kapelám. Živý koncert White Stripes má v sobě tak drsnou a ocelově nabroušenou atmosféru, jakou snad pamatujeme jen z prvních desek Iggyho legendárních Stooges.
Under Great White Northern Stars je v pořadí sedmou deskou White Stripes a zároveň jejich prvním koncertním albem. Ze všech možností, které žánr živého alba nabízí, dal Jack White přednost výběru nejlépe provedených skladeb z několika vystoupení v rámci kanadského turné 2008 turné před kompaktnější a autentičtější formou záznamu jediného koncertu.
Už první skladby naznačují, že v kořenech White Stripes je pevně zahnízděno především elektrické blues. Podobně jako Led Zeppelin se také Jack White nechává inspirovat kytarovými riffy, odvozenými z klasického delta blues v podobě, kterou přinesli do Chicaga ve čtyřicátých letech Muddy Waters nebo John Lee Hooker. Vrcholem je v tom závěrečná Seven Nation Army s motivkem, který může svou jednoduchostí a nápadem konkurovat takovým skladbám jako jsou Sunshine Of Your Love Od Cream nebo Heartbreaker od Led Zeppelin. V neúplném obsazení jednoduché motivy ještě více vyniknou a Jack White jim ještě dodá grády zvukem kytary, která pamětníkům připomene dávné chvíle, kdy muzikantovi odešla na jeho lampovém zesilovači některá elektronka. Nejlíp mu aparát „odchází" na Blue Orchid.
Za hlasitým elektrickým blues jen málo vynikne neméně častá inspirace klasickou country. Jednou z klíčových skladeb alba je adaptace notoricky známého hitu Dolly Partonové Jolene, na níž je vidět, jak ex-manžele Whiteovy přitahují melodické linky countrovyých písní. Není to jediný případ na albu, rovněž například písně Little Ghost nebo Prickly Thorn se v brutálním provedení garážové kapely snaží dobrat k momentu, kdy se country hudba potkala s blues a vznikl rock´n´roll.
Hlavní součástí dvojalba není ale hudební záznam koncertů na CD, nýbrž DVD s dokumentárním filmem, jenž zachycuje náladu a atmosféru kanadského turné 2007, na němž byla deska natočena. Jistěže to jsou zajímavé scény z neobvyklého turné, v němž se střídají obvyklá i neobvyklá koncertní prostředí s atmosférou dlouhých přejezdů až k mírně dramatickému závěru, v němž vnímáme psychické problémy, které u bubenice Meg dorostly do takových rozměrů, že kapela musela zrušit zbytek koncertní šňůry. Z filmařského hlediska je to průměrný dokument, kterých má na svém kontě každá významnější kapela několik. Obdivovatelé White Stripes si ho určitě užijí, ale divák, stojící mimo svět rocku, se nemá čeho chytit. Jen málokterý okamžik ho dokáže vtáhnout do příběhu. Jako ostatně většina podobných dokumentů, i když jsou o Paulu McCartneym nebo o Kornech. Zaplaťpámbů aspoň za zvukový disk.
Deska Under Great White Northern Stars je jen jednou součástí toho, co hyperaktivní Jack White v posledních měsících produkuje. Vede totiž ještě skupiny The Raconteurs, s níž má za sebou už dvě desky, a Dead Weather, jejíž druhé album Sea Of Cowards vyjde už 10. května. Produkce všech tří Whiteových kapel stojí za průběžné sledování a srovnávání. Každá z nich nabízí jinou formu country-blues-rockového retra.
6.8. HADOUKEN: For The Masses
Skupinu Hadouken už u nás známe. Už tu i vystupovala. Pochází z Leedsu a specializuje se na styl zvaný new rave To znamená, že je někde na hranicích mezi moderním britským rockem a klasickou elektronickou rave music z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Leots vydali nové album For The Masses, které jim produkovala holandská technopopová parta Noisia. Deska ale vyšla už na začátku ledna a to je čas, kdy ji spousta lidí mohla přehlídnout..
7.8. DAVID BYRNE/FATBOY SLIM: Here Lies Love
Here Lies Love (Tady leží láska) je nápis, který prý chce mít na svém náhrobku bývalá choť filipínského presidenta Ferdinanda Marcose Imelda. Here Lies Love je také název nejnovější desky zpěváka a skladatele Davida Byrna.
Bývalý zpěvák Talking Heads se sice dnes zabývá hlavně uměleckou fotografií, ale i tak má za sebou řádku velmi neobvyklých desek. Dvoudeskový projekt, který ze všeho nejvíc připomíná operu, je asi to nejpodivnější, co stvořil. Na první pohled připomíná populární muzikál Evita o manželce argentinského diktátora Peróna. Zatímco ale Andrew Lloyd-Webber s jistou sympatií sleduje vzestup a prudký pád krásné a ambciózní argentinské herečky, Byrne svou mondénní hrdinku srovnává s její chůvou a snaží se pochopit, jak jedna superbohatá žena prožila svůj život izolována v bublině uprostřed tří tisíc párů bot, aniž by se při tom nějak pořádně pochopila, o co jde v její vlasti. Byrne své rozsáhlé dílo pojal jako monology Imeldy, chůvy Estrelly a několika dalších osob, v nichž je řeč o klíčových momentech nadutého a prázdného života, v němž se původně neškodný svět radovánek nakonec změní v noční můru totalitní diktatury a závěrečný úprk prezidentského páru ze země.
K realizaci projektu si Byrne spolu se producentem a spoluautorem Fatboyem Slimem přizvali 22 hostujících vokalistů, většinou zpěvaček, takže vznikl neobvyklý katalog zajímavých individualit a různých stylů zpěvu. Najdeme na něm známé hvězdy jako Tori Amos, Natalie Merchant nebo Róisín Murphy, ale také spíše undergrounové, kultovní a málo známé vokalistky. Některé výkony, například titulní píseň v provedení britského objevu Florence Welch nebo skvělý projev zpěvačky Santigold v singlu Please Don´t stojí za poslech.
Stejně neobvyklá jako námět je hudba sama. Byrne vyšel z toho, že Imelda Marcosová patřila v sedmdesátých letech v Manile a v New Yorku k největším lvicím salonů, milovala tanec a zbožňovala tehdejší diskotékovou hudbu. Spolu s Fatboyem Slimem proto napsali většinu skladeb ve stylu klubového diska té doby. Zní to jako když Helena Vondráčková zpívala Archimede nebo Jen dva ta loďka může vézt, jen tu a tam se ozve syntezátor Rolland 303 nebo nějaký jiný efekt, který se v té době nemohl na deskách ještě objevit. Skladatelská dvojice se v dávném tanečním středním proudu cítí jako doma a člověk jen lituje, že v těch dobách nevznikaly tak dobré taneční skladby. Konečně jednou pop deska, která vlastně není pop deska.
8.8. JEFF BECK: Emotion And Comotion
Je zvláštní, když kytarista vydá svou nejúspěšnější desku ve věku, kdy jiní odcházejí do důchodu. Nedávno se to povedlo bizarnímu bluesmanu, který si říká Seasick Steve. Tentokrát se skoro v šesatašedesáti dostal Jeff Beck, ač je jedním z nejobdivovanějších rockových muzikantů všech dob, poprvé až na 11. místo britské hitparády. Pomohla mu k tomu deska Emotion & Commotion a vyhlášení producenti Trevor Horn a Steve Lipson, kteří od poloviny osdmdesátých let vytvářejí zvukově pestrá hudební dobrodružství s Frankie Goes to Hollywood, Pet Shop Boys nebo s Annie Lennox.
Jeff Beck je muzikant, který měl dosud u publika dvojité minus. Za prvé, jeho brilantní techniku normální posluchač nemůže docenit. Jen pro lidi jako Slash nebo Ron Wood je introvertní kytarista srovnatelný s Hendrixem, ne-li dokonce lepší. A za druhé, Beck má vybraný vkus a nikdy se pod něj nesnížil. Ani když n občas ahrával sóla pro jiné hvězdy.
Emotion & Commotion je pestrá deska, která se pohybuje od klasiky a filmové hudby přes jazz-rock až po blues. Základem pro kytarové čarování je buď doprovodné rockové trio nebo čtyřiašedesátičlenný symfonický orchestr. Zatímco jeho předchozí deska Jeff experimentovala s doprovodnou elektronikou, tentokrát je Beck jako kytarista umírněný a konzervativní. Libuje si v lyrických, zasněných tématech, v nichž není prostor pro hlučné efekty a hraje si s jemnými rejstříky, které na pozadí velkého koncerního tělesa dokonale vyniknou. To platí především v těch instrumentálkách, které vycházejí z vážné hudby, ať už je to variace na koledu Corpus Christi od Benjamina Brittena, na téma z anglického filmu Pokání Elegy For Dunkirk nebo v nádherných barvách provedeném Pucciniho Nessun Dorma. Jeff Beck býval považován za jednoho z otců hard rocku, ale na své desce má jen jednu ostřejší skladbu Hammerhead. V tématu, které připomíná společné jazzrockové nahrávky s Janem Hammerem, v efektně rozehraje syrovější barvy své kytary.
Křehká lyrická poloha řady skladeb ale není největším překvapením Beckovy desky. Drtivá většina jeho alb je instrumentální. Jsou to nepřetržitá sóla, vedená stylem start - cíl. Po pětatřiceti letech zkusil něco jiného a přizval na polovinu skladeb tři zpěvačky. Dvě písně mu zpívá famózní bílá britská rhythm-and-bluesová hvězda Joss Stone, jejíž drajv dodává slavnému blues I Put A Spell On You stejnou atmosféru jako když v roce 1969 zpíval s Beckovou kapelou Rod Stewart. U nás méně známá rockabillyová hvězdička Imelda May si s Beckem vychutná často nahrávaný barový evergreen z padesátých let Lilac Wine. Pro ni trochu netypická skladba, ale Jeff Beck se v ní blýskne jako citlivý doprovázeč, který ale ve správnou dovede vystoupit do popředí a stáhnout pozornost na sebe. Mimochodem, jak úvodní Brittenovu koledu, tak Šeříkové víno Beck objevil na deskách písničkáře Jeffa Buckleyho, jehož odkaz prý inspiroval ducha celé desky. Třetí do party je operní zpěvačka Olivia Safe, která v několika skladbách přidává v gradujících pasážích belcantové kudrlinky. Takto zvolená trojice vokalistek podtrhuje crossoverový charakter celku. Může ho poslouchat rocker, těžký intelektuál i žena v domácnosti a každý si najde svůj úhel pohledu.
Beckovo album má jen jednu chybu. Je to jen jedna deska, jen deset skladeb. Takové muzikantské nádhery není nikdy dost. Však také producent Steve Lipson výstižně napsal, že Jeff Beck je jediný umělec, s nímž by se okamžitě pustil do práce na dalším albu.
9.8. DEFTONES: Diamond Eyes
Deftones trvalo čtyři roky než se dostali k nové desce. Předchozí album Sdaturday Night Wrist řadu fanoušků zklamalo a následující projekt Eros zůstal nedokončen, protože v době, kdy na něm kapela pracovala, tragicky havaroval se svým autem baskytarista Chi Cheng a dodnes zůstává v komatu. Diamond Eyes je pokus vymanit se z krize a za pomoci nového basisty Sergia Vegy, dříve člena skupiny Quicksand, restartovat kariéru tak, aby soubor navázal na slavnou desku White Pony, která vyšla právě před deseti roky.
Vzhledem k Chengově osudu musíme být při hodnocení této desky ostražití. Správný rockový fanoušek je vždycky trochu nekrofil a má podvědomou potřebu uctívat ta díla, ktera vznikala pod tlakem tragických událostí nebo před nimi. Zdá se však, že i beze všech emocí se povedlo pětici muzikantů ze Sacramenta natočit slušné album. Dokonce to místy vypadá, že Vega svým zvukem vstoupil do stejné řeky, v níž předtím kráčel Cheng.
Deftones proslavila zvláštní kombinace ostrých metalových riffů a zvláštních vzdušných nálad. Ujala se pro ně nálepka „metalisti, kteří by milovalí The Cure". Zatímco se oba protiklady na předchozích deskách v jednotlivých skladbách prolínaly, tady se zdá, že písně se rozpadají na skladby jednoho nebo druhého typu. Diamond Eyes zní jako dvě alba v jednom. Na jedné straně jsou lehoučké, skoro nadýchané skladby jako Beauty School, Sex Skies nebo 976-Evil, které mají zmíněnou „cureovskou" atmosféru, na druhé zuří kornovský rachot zbytku alba. Oba břehy spojuje radost kapely z užívání elektroniky, ať je hodně ostrá a surová nebo křehká a rozevlátá, a typický, až apokalyptický zpěv frontmana kapely China Morena. Jeho výkon v Royal je fascinující. Nikdo nedokáže přejít s takovou účinností od surového řvaní k nečekaně jemnému, až jakoby na vlnkách se vznášejícímu zpěvu. Vzniká tím místy zvláštní, znejisťujíci a znevózňující efekt. Kdyby pro nic jiného, tak pro takové momenty stojí nová deska Deftones za poslech. Pro pravý požitek z těchto proměn pěveckého stylu stojí za to pouštět si album hodně nahlas.
Šesté studiové album produkoval zkušený veterán Nick Raskulinecz, který už dělal s každým od Foo Fighters až po Trivium. Určitě jeho zásluhou má deska výborný čitelný zvuk a dobře vypreparované riffy, díky nimž se kapela valí vpřed jako těžký parní válec.