Album vyšlo 23.8.2010
***1/2
Jedno z nejočekávanějších rockových alb letošního roku je tady. Finský violoncellový kvartet má pověst nejkreativnější evropské party, a proto překvapuje, že Sedmá symfonie (a nejspíš úmyslnou shodou okolností také sedmé album) zní jako pokračování desky Worlds Collide. To znamená, že jen ve vzácných případech slyšíme akustický zvuk violoncella. Muzikanti se mnohem víc vyřádí s různými krabičkami a pedály. Proč ne, dovedou s nimi namíchat bohatý, plný zvuk, jaký se snad ani s kytarou nedá vytvořit, ale byli jsme zvyklí, že čtveřice pokaždé přišla s něčím zásadním. V tradici jsou i čtyři zpívané skladby. Jedna z nich, zběsilé Bring Them To Light s Jacquesem Duplantierem z francouzské skupiny Gojira, pří byla původně natočena pro Worlds Collide.
Apocalyptica je sice instrumentální kapela, která před sedmnácti roky začínala s aranžmá skladeb Metalliky pro smyčcový kvartet, ale úspěch v amerických žebříčcích zaznamenala až svými skladbami s hostujícími hvězdami současných amerických rockových kapel. I´m Not Jesus s Corey Taylorem (Slipknot) a hlavně I Don´t Care (s Adamem Gontierem ze Three Day Grace) vytvořilo úspěšnou, až hypnotizující formuli, z níž se muzikantům jen těžko uhýbá. V duchu těchto skladeb je na novém albu End Of Me s Gavinem Rossdalem z anglické skupiny Bush. Další brilantní zpěvák, přitažlivá melodie s výrazným refrénem, kultivovaný romantický text. Singl pro americká rocková rádia jak vyšitý.
Druhým singlem má být Broken Pieces se zpěvačkou Lacey Mosley z Flyleaf. Už minule s Cristinou Scabiou se ukázalo, že vokalistky budou o něco větší problém, protože ženský hlas se víc utápí v mohutném elektronickém rachotu a stejný problém řeší kapela i zde. Celkem silná písnička se bude chytat o něco hůř.
Zato třetí ze čtyř skladeb je výjimečná. Brent Smith ze Shinedown totiž zpívá píseň, kterou napsala pravděpodobně nejúspěšnější současná americká skladatelka popového středního proudu Dianne Warren. Not Strong Enough je v tomto provedení hodně odlišná od toho, co autorka píše pro Celine Dion nebo Cher. Královna balad napsala pro Smithe krásnou melodii a Apocalyptica ji zaranžovala směrem od pomalého akustického začátku k dramatickému refrénu. Každá metalová kapela si čas od času střihne rockovou baladu (viz třeba Nothing Else Matters od největšího vzoru Apocalyptiky), co má blíž k hard rocku než k agresívnímu thrashi, takže proč ne.
Instrumentální skladby představují něco jako každodenní chleba kapely. Zaplňují většinu desky. Úvodní At The Gates Of Mandala patří mezi skladby, které jsou určeny k exhibici muzikantsky nabušených kapel. V thrashové sedmiminutovce se pořád něco děje, střídají se tempa, rytmy, melodie, sype se jeden riff za druhým. Rocková jednovětá minisymfonie, klasický současný thrash, jak ho hraje v posledních letech Metallica. Na koncertech to bude trhák. Proti ní stojí křehká akustická melodie Beautiful, stejná jako její název. Podobnou jemnou melodii představuje i Sacra, inspirovaná finskou lidovou písní. Její lahodná melodie vynikne v kontextu desky i tím, že je postavena hned Dueplantierovu speedmetalovou exhibici.
Ne, nejsou to špatné věci. Kdo dokáže ocenit skladatelskou invenci s citem pro detail, spojení akustické hudby s elektronikou, emocionální nasazení muzikantů a výborné zpěváky, má co poslouchat. Chybí jen to překvapení. Proto jediné, co člověku vrtá hlavou po poslechu alba je otázka: Pojmenovali desku podle 7. symfonie od Beethovena nebo po nejslavnější Šostakovičově symfonii, zvané Leningradská? A proč?