Album má oficiální křest 23.4.2009.
****
Léta tápání po odchodu Aleše Brichty skončila. Arakain má album, které je nadupané, plné energie a hlavně znovu myšlenkově srovnané a sebevědomé. Trefilo se přesně na hranici mezi nekompromisním thrashem a lidovějším hard rockem, nikdy však neklesá do kabátovské podbízivosti a komunálního humoru. Z rukávu sype chytlavé melodie. Kdy naposledy měl Arakain takový hit jako Paganini? A to je v zásobě ještě přesvědčivá skladba Kam Bůh se dívá a vzdáleně zlaté časy švédských Europe připomínající Skrytá kamera. Balada Osudnej den má v základu zase něco melodicky slovanského, pro tvrdý rock neobvyklého, snad nějakou koledu. Je to jeden z nejzajímavějších rockových ploužáků, který v posledních dvaceti letech u nás vznikl. Člověk by si ho dovedl představit s Jiřím Schellingerem.
Přitom nečekejte nic novátorského. Hudebně je Arakain prostě Arakain. Starýho psa novým kouskům nenaučíš. Obě kytary se od klasického thrashe z konce osmdesátých let moc nevzdálily. Zvláště riffy jsou starobylé a kytarová sóla vyznívají příliš průhledně a nepřekvapivě. To samozřejmě neznamená, že nejsou dost efektní, ostatně thrash prožívá vlnu revivalu. Jen bubeník zní modernějí než co známe ze starších Arakainů.
Zdá se, že Restart je víc než všechny předchozí desky postaven na textech. Najdeme v nich něco romanticky tajemného a excentrického, co prochází napříč dějinami. I když je výběr s největší pravděpodobností náhodný, něčím jsou si všechny postavy a scény podobné. Možná to jsou literární a filmové inspirace. Neviditelný muž v úvodním Pojď dál má atmosféru comicsu, Dobytí ráje mísí Kolumbovu misi s kýmsi nám důvěrně známým, kdo umí kráčet po vodě, Paganini je posedlý ďáblem, středověký klášter prosycen šílenstvím, vypravěč Osudného dne má rysy nočního běsa nebo snad dokonce upíra, bratr vraždí sestru jak v béčkovém filmovém horroru atd. Jistě, tyhle věci k metalu patří, ale oběma kytaristům-autorům Kubovi i Urbanovi se povedlo vylíčít scény popsané v textech mnohem plastičtěji než kdy předtím.
Restart ukazuje, jaký kauf udělala kapela s Honzou Toužimským. Nepřistoupil na klišé, které v kapele zavedl její první zpěvák Aleš Brichta. Nenechal se ovlivnit chladnou profesionalitou Petra Koláře. Je prostě svůj, i když se od obou svých předchůdců evidentně mnohému přiučil. Pokud je někdo, o koho se opírá, tak je to už zmíněný Schellinger.
RockZone 105,9 hraje samozřejmě Paganiniho a jak to vypadá, na dvě nebo tři další písně přijde řada. Když se jednou vydaří klasická česká rocková deska, byl by to hřích nevyužít.