Rockzone.cz

Moderuje: Myšák

lostprophets: The Betrayed (Sony Music)

Redakce | 13. 2. 2010 | Kategorie: Rockové recenze | Sdílej

Po skoro čtyřech letech ustavičného hledání vhodného producenta, dobrého bubeníka a sporů kolem smlouvy s vydavatelem je na světě čtvrtá deska waleských lostprophets. Kupodivu lehčí, než jsme čekali.

Album vyšlo 13. ledna 2010

***

Kapela hledala někoho, kdo by ji dokázal přiblížit americké scéně, vystřídala několik producentů a nakonec si desku natočila sama pod vedením basisty Stuarta Richardsona. Těžko říct, zda skalní příznivce lostprophets potěšil. Waleská pětka, dříve považovaná za jedinou pořádnou kapelu, která hrála v Británii nu metal, přišla spíše s hardrockovým albem, které místy koketuje až s pop rockem (Streets Of Nowhere) nebo dokonce se ska (For He´s A Jolly Good Felon).

Cyničtí manažéři říkají, že čím víc umělec sleví ze svých uměleckých nároků, tím vřeleji to publikum uvítá. O nových nahrávkách lostprophets to bude určitě platit. Jejich hard rock je dnes melodický jako nikdy předtím a skladby It´s Not The End Of The World, But I Can See It From Here (nejdelší název rockového singlu nejméně za posledních pět let) a Where We Belong mají dokonce výrazné singalong refrény, kterými určitě v létě rozhýbou ospalá festivalová publika všude, kam vkročí. Where We Belong má navíc silný hitový potenciál, který kapela zažila jen jednou předtím.

The Betrayed je nejpestřejší deskou, kterou lostprohets zatím natočili. Mohli bychom dokonce říct, že je až nestylová, nebo ji srovnávat se beatlesáckým Bílým albem, které také bylo „každý pes, jiná ves" a přitom všechno, co obsahovalo, do sebe intuitivně zapadalo. Inspirací je hodně a jsou velmi čitelné. Zdá se, že kapela hodně poslouchá Faith No More, Iggyho Popa a že na poslední skladbě The Light That Shines Twice As Bright si pustili pod kůži i něco z Depeche Mode. Proč ne? Nejsou to žádné kopie, jen podněty, které dostávají u lostprophets nové rozměry. Dlouhé pobyty v Americe kapelu sblížily také s podhoubím kolem A Perfect Circle a Nine Inch Nails a prvky této experimentální scény se přirozeně dostaly i na novou desku. Jen málokdy proniknou na úplný povrch. Snad jen v Next Stop Atro City, která připomíná některé skladby Them Crooked Vultures, jsou víc znát. Škoda, že to kapele nevydrží až do konce desky. The Betrayed obsahuje pět nebo šest dobrých skladeb, které podle dobrého zvyku producent nacpal na začátek alba, zatímco zbytek je už jen obyčejný dojížďák na doplnění, takže většinou nuda. Jestli na nich stojí něco za povšimnutí, tak je to hostující bubeník. Těžko říci, kde hraje Ilan Rubin, jenž od lostprophets loni odešel k NIN, a kde už je jejich nový člen Luke Johnson, ale vždycky je to slušný výkon. Bubenický start úvodní písně If It Wasn´t for Hate, We´d Be Dead By Now (ach ty dlouhé názvy!) patří k nejefektnějším začátkům desek, jaký jsme v posledním období slyšeli.    

Čtvrtá deska lostprophets není žádný zázrak, ale nelze jí upřít solidnost a řadu kvalitních momentů. Byla by mnohem lepší, kdyby člověk někdy neměl pocit, že se lostprophets tentokrát moc podbízejí publiku. 

Právě vysílá:

Moderátor Myšák
roman.myska@rockzone.cz