Rockzone.cz

CHARLIE STRAIGHT mají velké plány

Redakce | 19. 7. 2009 | Kategorie: Rock interview | Sdílej

„Tak já vám řeknu, s čím se naše kapela na české scéně nezotožňuje,“ říká Albert Černý, frontman letošního třineckého objevu Charlie Straight. "Neposloucháme ani Lucku Vondráčkovou, ani Kabát, ani Divokýho Billa. Ani Chinaski nás neberou. Prostě to neposloucháme. Některý texty mají moc dobrý, já to respektuju a vážím si toho, protože není jednoduchý dělat texty v češtině, ale nelíbí se nám ten český přístup.

Jako v té písni od Chinaski: "Naši mi vždycky říkali, jen nehas co tě nepálí." Tohle „nějak to proplujem, na všechno se vyser, dej si pivo, dej si párek, vždycky nějak bylo a nějak bude, bude to v pohodě, život jde dál."  S tím se neztotožňujeme.

A čím se tedy ztotožňujete?

Hodně se nám líbí Lucie a David Koller. Mě se třeba moc líbil Koller Band. Taky mi moc sedí Tata Boys. Mně vůbec fascinuje Hanspaulka a celé to intelektuální podhoubí kolem ní. Až jednou budeme v Charlie Straight v plusu, tak si na Hanspaulce seženem zkušebnu.

Kdybys měl popsat Charlie Striaght, jak bys to udělal?

Jsme mladá kapela z Třince. Dali jsme se dohromady z různých škol. S klávesákem Michalem, kterej je hrozně důležitej pro zvuk kapely, máme společnou polskou základní školu. S Honzou, kterej hraje na basu, jsme se setkali na třineckým gymplu. A náš bubeník Pavel mě učil na bicí.

Takže jste bilinguální kapela?

Spíš trilinguální. Zpíváme anglicky.

Mě teď zajímá ten bilinguální, česko-polský rozměr. Vy jstě něco jako Ewa Farná, ne?

Přesně. To byla málem moje spolužačka. Ona chodí do školy ve Vendryni, což je vesnice kousek za Třincem ve směru na Slovensko. A tam chodí do školy taky můj bratranec a sestřenice.

Myslíš, že vás polská kultura a vůbec Polsko nějako ovlivnilo?

Upřímně si myslím, že vůbec ne a že je to hrozná škoda. Od té doby, co jsem odešel ze základní školy, se mi to nějak ustřihlo a pomalu ztrácím přehled.

Poslouchali jste nějakou polskou muziku?

Sami ani moc ne, to spíš od rodičů. Takový kapely jako Lombard, Perfekt, Budka Suflera. V poslední době se ale zkouším k těm polským kontaktům vracet. Když jsem v autě, tak tam chytám slovenský a polský rádia a ze všeho nejraději polskou Trojku. To je nejlepší stanice, která se v Třinci naladí. Hrajou tam Futureherads, Radiohead, mapují britské hitparády a všechno kolem...

Soudě podle vaší první desky She´s A Good Swimmer, tak jste hodně na zrovna tenhle typ britpopu. Předpokládám, že britské kapely patří k vaším nejoblíbenějším.

Mě a Honzu určitě ze všeho nejvíc zaujali Coldplay a Radiohead. Na druhou stranu, Pavel s Michalem byli zarytí jazzmani, kteří vlastně až rok po tom, co vznikla kapela, přišli téhle muzice na chuť. Dneska posloucháme moc věcí najednou.

Jak jsi začal psát písničky?

Jednoduše. Prostě jsem je začal psát. To mi bylo nějakých třináct nebo čtrnáct let. My jsme si s tátou říkali o Stingovi, že má kolem sebe samé supermuzikanty. On mně vždycky popichoval, ať to udělám taky tak. Dal jsem poslechnout své skladby svému učiteli na bící, tomu se to líbilo a řekl, že by se mnouj do toho šel. Honzu už jsem znal a Pavel k nám přizval Michala.

Proč jsi ty písničky psal v angličtině?

Angličtina je můj koníček. Učím se ji už hodně dlouho, od nějakých sedmi let. Vlastně už ve školce jsem na ní chodil. Hrozně mě baví. A souvisí to i s muzikou. Já si z desek strašně rád vychytávám přízvuky.

A jaký máš přízvuk?

Já bych řekl, že jihoanglický. Ale když to slyší native speaker, určitě pozná, že nejsem Angličan.

Věnuješ se angličtině i jinak? Nejen v hudbě?

Studuju ji jako budoucí překladatel a tlumočník na Univerzitě Palackého.

Dobře, pokračujme v Charlieho příběhu. Dali jste dohromady nějaké anglické písničky. Zajímalo to někoho? Kromě rodičů, samozřejmě.

Jasně, že jo. Spoustu kamarádů. Michala Šupáka všude znali jako dobrýho klavíristu. A mě znali zase z polské komunity, protože jsem tam zpíval v jednom sboru... A tihle lidi přišli na náš první koncert, který se konal v Ostravě.

Kdy to bylo?

Už si nevzpomenu. Pamatuju si ale náš první koncert v Praze, který nám zorganizoval Majkláč z Bandzonu. Ten se konal 18.6.2007 v Bordó.

Jak se lidi tváří na vše jméno?

Charlie Straight? To jméno jsem vybral já. Nic lepšího mně totiž nenapadlo. Pro mě je nejdůležitější to slovo straight. Protože já bych chtěl vždycky říkat věci  tak, jak jsou.  Chtěl bych, aby taková byla komunikace mezi lidma v kapele nebo mezi náma a fanouškama.

Jenže to straight má i jiné významy. Jako anglista musíš vědět, že je to i typ sexuální orientace.

No jo, na tohle téma narážíme v poslední době dost často. Protože jak se teď pohybujeme tím showbyznysem, tak se setkáváme s různejma lidma, kteří jsou gayové nebo bisexuálové, a máme s tím různé zážitky. Tím pádem to jméno Straight získává jinej akcent.  

Vraťme se raději k těm písním. Ty jsou od začátku až do konce tvoje dílo?

Jo, já vždycky přinesu písničku i text, takže úplně hotový věci. Kapela pak dělá aranžmá kolektivně. Když dodám něco, co se klukům nelíbí nebo proti čemu mají výhrady, tak písnička buď zanikne nebo v lepším případě se předělá.

Kolik jich tak máš?

Hrajeme osmnáct písní. Jenže hrát je všechny najednou, to by byla asi nuda. Ale mám spoustu písniček ještě v iPodu nebo v diktafonu. Je tam vlastně celý druhý a třetí album. Letos jsme tak trochu promeškali letní festivalovou sezónu, takže některé z nich právě zkoušíme.

Jak jste se dostali k desce?

Jednoduše. Nejdřív jsme u Honzy doma natočili demáče. Ty jsme dali na internet. Pak si nás všiml Michal Novák z Bandzonu. Dostali jsme zdarma promo na jejich homepage. Líbilo se mu to tak, že nám nabídl produkci.

Jaké to je, když vám do nahrávání někdo kecá?

Já nevím, co říkají jiné kapely, ale já si myslím, že je to potřeba. On nám udělal takový o hodně tvrdší zvuk, než na jaký jsme byli zvyklí. Já jsem předtím neměl ani elektrickou kytaru! Díky Michalovi hrajeme dneska víc nahlas a míň se bojíme elektrinky a elektronických nástrojů. Jo, producent byl pro nás důležitej. Ukázal nám cestu. Ale je při tom hrozně důležitý, aby si rozuměl s kapelou.

Jste teď v Praze častými hosty. Jak tu hroznou dálku zvládáte?

Třinec - Praha se jezdí za tři a tři čtvrtě hodiny až na Chodov. S jednou zastávkou na benzínce. Už jsme na to zvyklí. Všichni řídíme, tak to většinou probíhá bez potíží. A abychom si nešli na nervy, bereme sebou pokaždé nějakého kamaráda nebo kamarádku. Čas líp ubíhá.

Co se vám líbí na Praze?

Jsme tu už opravdu jako doma. Ale upřímně řečeno, nás zajímá víc svět. S tím máme velký plány.

Komentáře

Nový komentář