Album vyšlo 12.7.2010
*****
Konečně deska, která si zaslouží pět hvězdiček! Seznamte se s jednou z nejlepších amerických alternativních desek posledních deseti let. Najdete na ní spoustu velkých jmen a navíc má dramatický osud. A hlavně, zní tak zvláštně, až je nepopsatelná.
Danger Mouse je věhlasný černý americký producent, který se kupodivu na rozdíl od svých kolegů zabývá hip hopem jen okrajově. Nejvíc v rámci dua Gnarls Barkley, ve kterém vystupuje spolu s Cee-Lo Greenem. Víc ho baví neobvyklý rock v lo-fi kvalitě. Udělal už skvělá alba s Beckem, Gorillaz nebo s Broken Bells.
Do tohoto hudebního okruhu patří také Mark Linkous, šéf víceméně jednočlenné skupiny Sparklehorse. Dark Night Of The Soul měla být jejich/jeho pátá deska. Linkous spolupracoval s Danger Mousem už dřív, ale tentokrát měl pro něj neobvyklý úkol. Napsal pár skladeb, jež si velmi považoval, ale které mu jako zpěvákovi nesedly. Vybral proto ke každé z písní někoho, kdo by ji měl podle jeho názoru a pod Mouseovým vedením nazpívat. Seznam zní skoro jako encyklopedie moderního alternativního rocku: James Mercer (The Shines), Gruff Rhys (Super Furry Animals), Jason Lyttle (exGrandaddy), Julian Casablancas (The Strokes), Nina Persson (The Cardigans), Scott Spillane (Neutral Milk Hotel), Frank Black, Vic Chesnutt a jako třešnička na dortu dva veteráni - Suzanne Vega a Iggy Pop! A to se ještě navíc k natáčení připletl slovutný režisér David Lynch a k projektu přispěl nejen svým zpěvem (no, spíš recitací), ale také velkou knihou fotografií.
Když tento pohádkový tým album loni na podzim dokončil, přišel první problém. Gramofonová firma EMI album zablokovala údajně kvůli staršímu finančnímu sporu s Danger Mousem. Nechtěla ho vydat a tak Lynchova kniha vyšla se symbolickou přílohou v podobě prázdného CD.
To ještě není konec. Přišly mnohem horší věci. Na vánoce spáchal sebevraždu jeden ze zpěváků Temné noci duše, paraplegický písničkář Vic Chesnutt. O dva měsíce později se nakonec v depresi zastřelil sám Mark Linkous. Jeho reprezentativní společné dílo s Danger Mousem tak vyšlo až letos o prázdninách a vydavatel se s jeho propagací nepřetrhl. Nejspíš proto, že mezitím Danger Mouse přešel k jiné firmě.
Co vlastně Linkous s Danger Mousem natočili? Třináct náladotvorných písní, které ze všeho nejvíc připomínají skladby šíleného duchovního otce Pink Floyd Syda Barretta. Navíc narážka na nejznámější (už bez Barretta, ale Barrettovou fantazií inspirovanou) desku Pink Floyd v názvu alba je nepřehlédnutelná.
Atmosféra pětatřicet let staré Odvrácené strany Měsíce je přítomna skoro ve všech skladbách alba. Úvodní skladba Revenge, kterou hraje a zpívá skupina Flaming Lips, je jak vystřižená ze staré floydovské desky. Není to jediná kompozice, kde se zpívá přes typický floydovský „kosmický" filtr, aby hlas zněl jakoby z dálky a z širokého prostoru. Většinu skladeb Danger Mouse podložil pásky a smyčkami s musique concréte, tedy s neurčitými hluky, z nichž některé jsou umělé a jiné sesbírané na ulicích nebo v přírodě. Od dob beatlesovské Lucy In The Sky With Diamonds se nic nezměnilo, jen místo magnetofonu se používá počítač a místo tónových generátorů syntezátory, ale princip zůstává stejný. Téma je také stejné - vesmír uvnitř člověka, vesmír venku, okolo nás. Například Daddy´s Gone, jediná skladba, kterou zpívá Mark Linkous, má pod sebou smyčku, která připomíná chytání signálů ze satelitů nebo z cizích těles na nějakých ultrakrátkých frekvencích. Zvuky se ve skladbách různě vynořují, soustřeďují na sebe pozornost, vytvářejí náladu nebo v několika okamžicích rytmus. V obou skladbách Davida Lynche jsou dokonce hlavním hudebním prvkem - jinak by to byl jen Lynch recitující nějaké verše. Klasických hudebních nástrojů je jen minimum a často se ani nedají identifikovat. Na skladbě Insane Lullaby, kterou zpívá James Mercer ze Skins, došlo zvukové čarování nejdál. Danger Mouse tam vložil ruchovou stopu, která připomíná špatně naladěnou rozhlasovou stanici. Než to posluchači dojde, má pocit, že si koupil vadnou desku. V okamžiku, kdy pochopí, že jde o součást skladby, dostaví se úžas a s ním i nová emoce.
Jedna píseň od každého k hodnocení pěveckého výkonu zúčastněných osobností samozřejmě nestačí. I když jsou na obalu všichni psáni jako spoluautoři, naplňují především představy toho, co od nich autoři chtěli. Iggy je podle autorovy potřeby punker, Suzanne Vega zase bludička uprostřed velkoměsta a David Lynch víc než dostatečně psychedelický.
Dark Night Of The Soul má zvláštní kouzlo. Málokdy se stane, že deska přináší tak kompaktní a zároveň neurčitou atmosféru. Říká se, že hudba je tu proto, aby vyjádřila rozměr sdělení, který nejsou slova schopna říct. To je tento příklad. Můžete si pod ní představit smutnou náladu osamělého, táákhle malinkého človíčka pod nekonečnou hvězdnatou oblohou. Nebo melancholickou noc, strávenou na dně hluboké studně. Pustou neděli posledního člověka, který přežil nukleární katastrofu. Jediné zachovalé záznamy myšlenek posádky, která se před tisíci lety ztratila na cestě vesmírem. Sny mumie egyptského faraona. Je to na vás. Cokoliv to ale je, je to tak krásné a tajemné, že se o tom ani nedá psát.