Album vyšlo 5.4.2010
****
Here Lies Love (Tady leží láska) je nápis, který prý chce mít na svém náhrobku bývalá choť filipínského presidenta Ferdinanda Marcose Imelda. Here Lies Love je také název nejnovější desky zpěváka a skladatele Davida Byrna.
Bývalý zpěvák Talking Heads se sice dnes zabývá hlavně uměleckou fotografií, ale i tak má za sebou řádku velmi neobvyklých desek. Dvoudeskový projekt, který ze všeho nejvíc připomíná operu, je asi to nejpodivnější, co stvořil. Na první pohled připomíná populární muzikál Evita o manželce argentinského diktátora Peróna. Zatímco ale Andrew Lloyd-Webber s jistou sympatií sleduje vzestup a prudký pád krásné a ambciózní argentinské herečky, Byrne svou mondénní hrdinku srovnává s její chůvou a snaží se pochopit, jak jedna superbohatá žena prožila svůj život izolována v bublině uprostřed tří tisíc párů bot, aniž by se při tom nějak pořádně pochopila, o co jde v její vlasti. Byrne své rozsáhlé dílo pojal jako monology Imeldy, chůvy Estrelly a několika dalších osob, v nichž je řeč o klíčových momentech nadutého a prázdného života, v němž se původně neškodný svět radovánek nakonec změní v noční můru totalitní diktatury a závěrečný úprk prezidentského páru ze země.
K realizaci projektu si Byrne spolu se producentem a spoluautorem Fatboyem Slimem přizvali 22 hostujících vokalistů, většinou zpěvaček, takže vznikl neobvyklý katalog zajímavých individualit a různých stylů zpěvu. Najdeme na něm známé hvězdy jako Tori Amos, Natalie Merchant nebo Róisín Murphy, ale také spíše undergrounové, kultovní a málo známé vokalistky. Některé výkony, například titulní píseň v provedení britského objevu Florence Welch nebo skvělý projev zpěvačky Santigold v singlu Please Don´t stojí za poslech.
Stejně neobvyklá jako námět je hudba sama. Byrne vyšel z toho, že Imelda Marcosová patřila v sedmdesdátých letech v Manile a v New Yorku k největším lvicím salonů, milovala tanec a zbožňovala tehdejší diskotékovou hudbu. Spolu s Fatboyem Slimem proto napsali většinu skladeb ve stylu klubového diska té doby. Zní to jako když Helena Vondráčková zpívala Archimede nebo Jen dva ta loďka může vézt, jen tu a tam se ozve syntezátor Rolland 303 nebo nějaký jiný efekt, který se v té době nemohl na deskách ještě objevit. Skladatelská dvojice se v dávném tanečním středním proudu cítí jako doma a člověk jen lituje, že v těch dobách nevznikaly tak dobré taneční skladby. Konečně jednou pop deska, která vlastně není pop deska.