Album vyšlo 27.9.2010
****
Když má někdo na svém kontě stovky nahrávek s různými soubory a osmnáct sólových alb, je skoro jisté, že to devatenácté bude nejspíš zbytečně. Eric Clapton je výjimka. Jeho nová deska znamená v pětašedesáti letech věku ještě jeden posun. Poslední desky signalizovaly zjemnění kytarového stylu a novinka v tomto trendu dále pokračuje. Zatímco dříve akcentoval buď bluesovou nebo countryovou stránku svého křehkého Tulsa soundu, tentokrát do jeho hudby vpadl autentický neworleanský jazz a spolu s blues ovládl většinu písní. Clapton se tak stal novodobým kytarovým Louisem Armstrongem.
Album je namícháno ze tří různých, ale Claptonovým výrazným stylem spojených prvků. Nejvíc je klasických kousků, derivovaných jejich původními interprety z delta blues. Úvodní Travelin´ Alone je z dílny Lil´ Son Jacksona, Can´t Hold Out Much Longer od harmonikáře Little Waltera, následující That´s No Way To Get Along od Roberta Wilkinse a Hard Times Blues od úplně neznámého Lane Hardina, který si říkával Arkansas Johnny Todd. Většinou jsou to málo známé nebo dokonce úplně obskurní tituly, v nichž se blýskne buď Claptonův dvorní doprovázeč Doyle Bramhall II nebo harmonikář Kim Wilson z Fabulous Thunderbirds.
Druhou složku tvoří klasické standardy z třicátých let. Clapton jim dává melancholickou klubovou atmosféru (Rockin Chair, Berlingova How Deep Is The Ocean a závěrečný jazzový šanson Autumn Leaves) nebo je posouvá směrem k neworleanské hudbě. V My Very Good Friend Milkman je nádherný okamžik, kdy si vymění klavírní sóla Claptonův studiový spoluhráč Walt Richmond a neworleanská legenda Allen Toussaint. Kvůli takové chvíli stojí za to poslouchat muziku. Většina standardů je vybrána tak, aby desce dodala sladce sentimentální, hořko sladkou náladu těžkých časů v životě, který i přesto stojí za to žít.
Třetí část tvoří modernější věci. Dvě skladby, které napsal J.J.Cale, jsou nejblíž klasickému Claptonovu zvuku z posledního dvacetiletí. Křehké, tiché, elegantně odsýpající melodie si s Claptonem zazpívá sám autor. Šéf kapely napsal pouze jedinou skladbu, Run Back To Your Side. Je o něco energičtější než ostatní skladby a Claptonova elektrická kytara si v ní po způsobu jižanského blues rocku povídá s dvěma dalšími kytarami. Lynyrd Skynyrd nebo jiná tamní kapela by olízla všech deset, ale Clapton už napsal řadu lepších věcí. Doyle Bramhall II (římská dvojka na konci ho odlišuje od jeho otce, který je také špičkovým kytaristou) napsal baladu Diamonds Made From Rain - gospelově aranžovaná balada s Sheryl Crow v roli druhého hlasu a nádherně aranžovanými dechy.
Clapton tvrdil, že neměl žádnou koncepci toho, co natočí a vydá, ale „nakonec věci dopadly líp, než jsem si představoval". Nejspíš proto, že hudební názor všech, kdo skladby nahrávali, byl tak kompaktní a jasný, že ze skladeb zní hluboké porozumění. Je důležité si povšimnout, že Clapton není tentokrát jediným, kdo sóluje. Hodně sól - a opravdu nádherných - přenechává svým jižanským kolegům Doylu Bramhallovi II a Dereku Trucksovi, kteří s ním jsou hluboce duchovně provázáni. Ozdobou mezi hosty je ovšem největší žijící jazzový trumpetista Wynton Marsalis, který si vystřihne dvě sóla, z nichž to první, v How Deep Is The Ocean, je svým sladce a romanticky sentimentálním charakterem jedním z určujících prvků alba. Nakonec nejkrásněji ale stejně sóluje sám Clapton. V závěru balady Autumn Leaves, na samém konci desky vystřihne jedno z nejkrásnějších sól, jaké kdy natočil.
Dobrá deska, i když ne úplně rocková. A menší porce energie navíc by také neškodila. Ale to sólo v Autumn Leaves je fakt úžasné.