Album vyšlo 3.3.2010
***1/2
Gorillaz jsou anonymní kapela, za kterou se z hudebního hlediska skrývá především Damon Albarn z Blur a z hlediska vizuálního designer a autor comicsů Jamie Howlett. Něco takového musí být miláčkem rádobyintelektuálů ze světa hudební kritiky, takže už od vzniku souboru v roce 1998 panuje dojem, že o Gorillaz se víc píše než že by je někdo poslouchal. Nicméně, předchozích dvou desek se prý prodalo dohromady 15 miliónů kusů, což určitě není málo, takže jde asi opravdu jen o zdání.
Plastic Beach je teprve jejich třetí celistvá studiová deska. Čekalo se na ni pět let, během kterých proskakovaly tu zprávy o rozpadu imaginárního souboru, tu informace, že nový projekt pod původním jménem Carousel je skoro hotov. Musíme si uvědomit, že se v naší recenzi zabýváme jen hudební stránkou věci, ale Plastic Beach je mnohem složitější multimediální záležitost, jejíž součástí jsou definice postav, vymyšlení příběhu, design stylu, prezentace v médiích a spousta dalších prvků, z nichž některé se možná objeví až nějakou dobu po vydání desky.
Na vizuálním rozměru, zdá se, si Gorillaz tentokrát lehce namlátili tlamy. Deska totiž zní jako když sejmete z filmu zvukovou stopu. Jako film bez obrazu. Je těžké ji brát samu o sobě. Přesto lze s čistým svědomím říci, že album i tak nabízí hezkou a chytlavou hudbu. Však se na ní také kromě Albarna a jeho anonymních spoluhráčů podílí řada hostů velkých jmen. Jejich seznam naznačuje, jak stylově široko je album rozkročené: Snoop Dogg, Bobby Womack, Mos Def, Paul Simonon a Mick Jones z The Clash, Gruff Rhys ze Super Furry Animals a spousta dalších. Můžeme tedy čekat spoustu samplů (zvláště rozvrzaných kláves jak z padesátých let je na desce mnoho), elektronické beaty, občasný výlet do světa world music, funku a nechutně velkou hromadu rapování. Vůdčím nástrojem skladeb není kytara, ale syntetika. Ať už v podobě naprogramovaných beatů nebo v barvách klávesových samplů. Albarn také několikrát použije orchestrálni aranžmá, která se jednou blíží spíš evropskému a jindy blízkovýchodnímu stylu. Jedna z nejlepších skladeb, White Flag, v jejímž závěru slyšíme něco jako „bolero po arabsku", je totiž natočena s podporou syrského orchestru lidových nástrojů. Orchestrálním aranžmá rovněž vděčíme za to, že velká část desky má lehce romantickou, až sentimentální náladu. Kde naopak dominuje elektronika, vzniká pocit, že se vrací staré dobré časy Kraftwerku. Zvlášť v prvním singlu Stylo, kde nad monotónním elektronickým spodkem ve stylu kraftwerkovského Autobahnu září skvělý vokální výkon legendárního soulového zpěváka Bobbyho Womacka. Obvykle se však pop, elektronika, world music a symfonická klasika mísí do jednoho splývajícího celku.
Svou koncepcí je Plastic Beach vzdáleně podobné tomu, co dělají Fun Lovin´ Criminals. Výhodou proti nim je ale hravá a celkově lehčí, spíš popová atmosféra. Desce napomáhá i to, že Albarn se svým týmem má slušnou hudební invenci, takže skladby jsou průzračné a mají příjemné a zajímavé melodie, které mají na posluchače pozitivní účinek. A to i přesto, že většinu nejlepších nápadů vystřílejí Gorillaz už v první půlce desky.
Pokud je možno z desky pochopit, příběh se odehrává na pobřeží jakéhosi fanstastického ostrova, který vyrostl z plastikových odpadků, jež se staly pro Matku Přírodu a její děti problémem, s nímž je třeba se nějak vyrovnat. Docela dobré pro kreslený ekologicky laděný film. Albarn v průvodním DVD říká, že lidi dostanou k dispozici přesně tolik obrázků a hudby, aby si ten film dokázali vytvořit sami ve svých hlavách. Tak uvidíme.