Album vyšlo 27.9.2010
***
Zpěváka Jamese Labrieho známe už dvacet let jako vokalistu progresívní metalové skupiny Dream Theater. V uplynulých letech odstartoval paralelní sólovou kariéru, nejdříve pod názvem MullMuzzer a pak pod svým vlastním jménem. Static Impulse je jeho druhou deskou, podepsanou James LaBrie.
Static Impulse napsal Labrie se svým dlouholetým spolupracovníkem Mattem Guillorym. Autorsky zdatný Guillory hraje ve studiové kapele na klávesy, což vzhledem k dominujícímu kytarovému zvuku není často znát. Kde se ale vynoří, viz třeba ústřední riff skladeb Mislead nebo I Tried, tam na sebe přitáhne pozornost. Muzikantskou ozdobou desky je ovšem švédský bubeník Mark Wildoer, známý z kapely Darkane, který v průběhu desky předvádí efektní speedmetalové orgie a bez pochyby je hlavním tvůrcem zvuku. Místy na sebe dokonce stahuje víc pozornosti než LaBrie - a to je co říct. Wildoer spolu se italským kytaristou Markem Sfoglim má zásluhu na tom, že deska zní až překvapivě evropsky.
Z tohoto popisu vyplývá, že LaBrieho druhá sólovka je postavena na zběsilých kulometných tempech bicích a LaBeieovu hlasu. Sound řady skladeb se hodně vzdaluje zvuku Dream Theatru. Písně jsou proti LaBrieho mateřské skupině zásadně kratší a stylově pestřejší. Tu a tam mají poměrně blízko k thrashi, ale ne všechno je v duchu sprinterského metalu, kterým deska začíná.Dokonce se zdá, že uprostřed se celkové tempo zvolňuje. La Brie je totiž melodik se smyslem pro mohutné a chytlavé refrény a nenechá si je ujít ani tady, dokonce i za cenu toho, že tu a tam zvolní nasazení. Proto deska působí dojmem, že se na ní střílí na moc zajíců najednou. Někde se pokusí se smíšeným úspěchem naroubovat melodické refrény na thrash (Over The Edge), jindy jdou muzikanti rovnou do pompézního rocku ve stylu Dream Theater (Euphoric). Druhá ze zmíněných variant sluší vokalistovu výraznému tenoru lépe, i když se zdá, že LaBrie by chtěl být sám o sobě o něco extrémnější, než co si sám jako producent dovolí. Kompromis, který mezi oběma trendy vzniká, někdy funguje, jindy ne. Málo přesvědčivé jsou především ty okamžiky, kdy se setkáváv playbacku na nahrávkách jeho prog metalový ječák, připomínající severské rockery, s klasickým ultrametalovým ďábelským skuhráním. Začátek desky kvůli tomu zní jako nějaká druholigová švédská blacková skupina. Teprve na I Need You se oba pěvecké styly srovnají - a hned je z toho nejlepší skladba alba.
Když člověk novou LaBrieho desku poslouchá, má pocit „ani ano, ani ne". Slyší zkušené muzikanty, dobrého zpěváka, všechno je poctivé, ale do odvázání je daleko. Přátelé Dream Theater se nejspíš rozdělí na dvě skupiny. Ti, kdo nemají rádi LaBrieho už od roku 1990 (a těch bylo odjakživa hodně), se jen utvrdí v tom, že svou příslušnost k duchu Dream Theatru pouze předstírá. A ti ostatní? Hudba jim proteče ušima, aniž by se v nich na delší čas zasekla.