Album vyšlo 13.7.2010
****
Na novém albu je skupina po vanhalenovském způsobu označena pořadovým číslem tři, což má signalizovat nástup do třetí fáze kariéry. Druhou fází prý byla rozervaná nultá léta, kdy se kapela stále více a více zaplétala do zvukových experimentů a mohutných vrstev syntetického elektronického hluku.
Pro své deváté CD Remember Who You Are angažovali Korn jako producenta Rosse Robinsona, který s nimi pracoval na prvních dvou deskách. Robinson zásadně opustil hlukovou masu, jež se valila z jejich desky Untitled a z kapely udělal klasický rockový kvartet - zpěvák a kytarové trio. Pryč jsou klávesy, zato bubeník Ray Luzier se stal konečně řádným členem kapely a zároveň spoluautorem. Sound ale nadále závisí na kytaristovi Jamesu Shafferovi a basistovi Reginaldovi Arvizu, kteří vytvářejí hutnou, temně znějící rozeklanou stěnu, tentokrát však o znatelný posun čitelnější než dřív. Člověk v ní může mnohem lépe vychutnat atonální a až perkusívní chápání kytary, brutální riffy a mistrovské basové linky, které by zbaveny metalové hmoty připomínaly funkové motivy z dob, kdy jazzový pianista Herbie Hancock hrál Chameleona nebo Rockit. Arvizova basa je jako obvykle normální sólový nástroj. Fakt by bylo zajímavé slyšet, co by z instrumentálního základu vylezlo, kdyby muzikanti sáhli po méně metalových rejstřících.
To, co dělá Korny doopravdy špičkovou metalovou kapelou, je tentokrát Jonathan Davis. Na nové desce je ve svém živlu a prezentuje se jako jeden z nejlepších vokalistů svého žánru. Už dlouho jsme neslyšeli na metalové desce tak emocionální zaujetí, vzrušení, přesvědčivou hysterii a schopnost verš od verše měnit atmosféru písně. Davis z třetích Kornů, to je koncentrovaná energie, která dodává spoluhráčům na odvaze a síle. Užijte si ho například na Fear Is The Place To Live! Tam předvádí se svým hlasem neskutečné kousky. Také singl Oildale (Leave Me Alone) patří v kontextu i bez toho vynikající desky k jeho špičkovým pěveckým výkonům. Tak výrazným, že na seber soustředí všechnu pozornost a vy při prvních posleších můžete po dvou a půl minutě přeslechnout brilantní kytarové sólo nebo bubenickou parádu v závěru. Ray Luzier v ní potvrzuje, že do kapely doopravdy zapadl.
Korn prý původně chtěli vytvořit koncipovanou desku, která by pojmenovala pět největších a provázaných zel naší civilizace - drogy, moc, peníze, čas a organizované náboženství. To se nějak nepovedlo a tak Davis napsal a vyřval texty, jenž mají vyprávět „o stresu, vině a všech druzích emocí, které nás ničí a drtí", což ale není zase tak daleko od původního plánu. Vzhledem k jeho výkonu jsou to opravdu nepříjemné emoce. Citlivějšího člověka z toho bolí srdce.
Není divu. Korni píší divné písně. Často jako kdyby rovnou vpadli do plných. Jindy mají zase zvláště rozpačité konce. Jako kdyby neuměli ukončit písničku. I to přispívá k rozervanému dojmu, který jsme obdivovali na jejich deskách z devadesátých let a který se na Remember Who You Are v plné parádě vrátil. Měli bychom říct „zaplať pámbůh vrátil". Dobrá, moc dobrá deska.