***1/2
Album vyšlo 24.2.2009
Není to zrovna moc původní deska, ale právě to, že v ní každý může slyšet svou oblíbenou metalovou kapelu, ji dělá tak přístupnou rockovému publiku, že kapela bez potíží vylétla až na druhé místo v Billboard Top 200.
Lamb Of God jsou vynikající muzikanti. Chris Adler je jedním z nejlepších thrashových bubeníků, opravdový kulometčík, oba kytaristé vynikají dokonalou souhrou a kreativitou a Randy Blythe je jedním z mála metalových zpěváků, kteří nejedou od začátku do konce desky jedním stylem. Jeho řev a chrčení se dokáže proměňovat od skladby ke skladbě - od nejhlubších poloh až k ječení.
V kontrastu s dokonalými detaily ale kapele chybí cosi jako pevně nastavené kormidlo. Posloucháte je a říkáte si, že tohle bylo určitě inspirováno Metallikou, která se také zkouší vrátit do osmdesátých let, tohle zní jako Pantera (viz Fake Messiah), tohle jako prvotřídní Slayer (Everything Is Nothing) a ty předehry na akustickou kytaru mají kořeny dokonce na začátku sedmdesátých let u Black Sabbath. V Reclamation, možná nejlepší skladbě desky, výtečně navodí ponurou atmosféru blížící se nukleární války („Lidstvo je nepovedený experiment/ Kráčí na cestě k záhubě/...Země se otřese/A vody stoupnou/ Živly si znovu vezmou co jim bylo ukradeno"). Prostě letí návrat k thrashi osmdesátých let, tak se Beránek boží nechává unášet módním trendem. To kapele zaručuje bezpečnou pozici, protože s takovým přístupem a špičkovými výkony nikoho z příznivců tvrdé hudby nemůže naštvat.
Jednoduše řečeno, metalový střední proud slušné kvality.
Prvním singlem je skladba Set To Fail, klasický lament nad zradou přítele/přítelkyně. Energický speed, ve kterém se blýsknou oba kytaristé.