Album vyšlo 14. Září 2010
** nebo *****?
Nebyla by to tak divná deska, kdyby ji nenatočili Linkin Park. V případě neznámé kapely bychom možná jásali nad originálním objevem. Ale protože album natočila momentálně asi nejpopulárnější nu metalová skupina a přitom s nu metalem nemá nic společného, budou z ní mít skalní příznivci šok. Místo klasické linkinovské agresivity (a že Chester Bennigton umí řvát!) se ve většině skladeb objevuje r&b a dokonce pop-rockové frázování a časté vícehlasy znějí - řečeno s nadsázkou - skoro jako od Mama´s & The Papa´s ze šedesátých let. O kytaru v patnácti skladbách málem nezavadíte. Při pečlivém poslechu ji objevíte ukrytou pod vrstvami elektronických zvuků. Očekávaný surový mix hip hopu s metalem přijde až na deváté skladbě Blackout a na následující Wretches & Kings, která má být poctou Chucku D z Public Enemy. Pak se všechno vrátí k původnímu měkkému zvuku, ba co hůř, následující Iridescent zní jako pop hit z britské dancefloorové scény. Když v něm přijde na řadu závěrečný stadionový sborový hymnus, mate pocit, že se na desku omylem dostala jedna skladba od U2! A to není všechno! Závěrečná skladba The Messenger nemá daleko k vyřvanému folku nebo country rocku! Zní to jako kdyby Linkini zestárli nejméně o jednu generaci. Ale Shinodovi je přece teprve třiatřicet, Kristův věk!
Pojďme se ale podívat, o co vlastně skupině šlo. Tisíc slunci vznikalo vzápětí po dokončení předchozího alba Minutes To Midnight, ale kapela si s ním prý dlouho hrála, aby ho dovedla do stavu úplné dokonalosti. Už sám název napoví hodně. Starší posluchači si možná vzpomenou, že už v šedesátých letech u nás byla populární kniha Roberta Jungka Jasnější než tisíc sluncí. Pojednávala o vzniku atomové bomby. Její název byl odvozen z citátu jejího tvůrce Roberta Oppenheimera, jenž si od té doby legendární obrat zase vypůjčil z indické Bhagavádghity. Všechno je hned jasné, Linkin Park natočili pod dohledem filozofujícího producenta Ricka Rubina koncipovanou desku o nebezpečí nukleární války. Je na každém posluchači, jakou dějovou linku si k textům Linkin Park vytvoří. Nejspíš půjde o apokalyptický nebo postapoklyptický příběh někoho, kdo přežil nukleární katastrofu (viz text Burning In The Skies) a teď žije v troskách civilizace zhruba na úrovni doby kamenné. Možná vás v několika okamžicích napadne Terminátor, tam se přece taky snaží stroje, původně vytvořené člověkem, ovládnout svět lidí. Bingo! Tento motiv prochází několika skladbami a vrcholí ve zmíněném Wretches and Kings citátem z v Americe známého projevu občanského aktivisty Maria Savia z šedesátých let, v němž tehdejší student z kalifornského Berkeley čapkovské téma zmínil a rozvinul.
Deska sama je vůbec protkaná citáty. Kromě Savia na ní najdeme ještě hlasy Martina Luthera Kinga a Roberta Oppenheimera. Jsou do skladeb zakomponovány tak, že je vnímáme jako jedny z vokalistů, kteří se vynořují z vln elektronické hudby.
Linkin Park se nikdy netajili obdivem k tzv. prog rocku a space rocku sedmdesátých let. V jejich skladbách, hlavně v elektronických plochách, jsme často slyšeli momenty, které by slušely Pink Floyd. Tady se vliv Floydů projevil poprvé ve velkém. Albem A Thousand Suns natočili Linkin Park svou vlastní Dark Side Of The Moon. Samozřejmě se musíme ptát, zda je to aktuální téma a zda i hudební forma, s níž skupina přišla, má v sobě stále ještě něco nového nebo alespoň nadčasového. O tom, že je nu metal vyčerpaná záležitost, si cvrlikají i vrabci na střechách. Jak říkávají guruové, kteří se v lidech snaží probouzet kreativitu: „Když nevíš, jak dál, podívej se na začátek." Rock má těch začátků spoustu - je tenhle ten pravý?
P.S. Zaplať pámbů, že se zase konečně objevila skupina, která se nebojí riskovat, provokovat a dávat všanc svou dobře vybudovanou a jistou pozici!