Album vyšlo 19.4.2010
***
Meat Loaf vydal svou první sólovou desku v roce 1977 a ani jedenácté album na jeho stylu nic nezměnilo. Mohutný hlas, neméně hutná kombinace hammondek, klavíru a elektrické kytary, změny tempa uprostřed skladeb, refrény jako vmontované z jiných skladeb, vzrušené dívčí sbory a hlavně nános mohutných (kdysi se říkalo wagnerovských) témat a silných slov. Hang Cool Teddy Bear je přesně podle očekávání dramatická, afektovaná deska, plná rozmáchlých a siláckých gest. A tak to má být. Čekali jste snad od Meat Loafa něco jiného?
Ústředním tématem písní je jako často předtím pohled chudého kluka, který sní o krásných ženách, na které nemá nebo které mu nedají. Někde to zní vkusně, viz třeba první singl Los Angeloser, v němž právě takový mládenec fantazíruje o krásné slečně v Mercedesu, která mu nalévá šampaňské a slibuje věčnou lásku. Jindy trochu ujede a je hodně laciný, zvlášť když v California Isn´t Big Enough někde na pláži zpívá jakési krasavici, že „jen těžko můžu udržet ptáka v kalhotech, Kalifornie mi na to nestačí, pojď a podej mi ruku..." Být slečnou odněkud ze Santa Moniky, nejspíš bychom od toho úchyla rychle utíkali pryč.
Strůjcem typického soundu byl kdysi producent a skladatel Jim Steinmann, podobně excentrická postava jako Meat Loaf. Protože ti dva se už léta hádají, zpěvák tentokrát povolal na jeho místo producenta Roba Cavalla, vyhlášeného machra, který je zodpovědný mimo jiné za úspěch posledních desek Green Day, a nechal si od něj naordinovat zvuk podobný slavnému steinmannovskému soundu, snad jen s větším množstvím akustické kytary. Steinmanna jako skladatele nahradili například Justin Hawkins (kdysi šéf anglické kapely The Darkness), Jon Bon Jovi a řada méně známých, ale nepochybně perspektivních autorů. Tu a tam se ve skladbách objeví i nějaký host. Asi neznámější z nich je Brian May, který se blýskne efektním sólem v sedm a půl minutovém Hawkinsově opusu Love Is Not Real. Ani bývalý Zappův dvorní kytarista Steve Vai nepředvádí věci k zahození. Přispívá k rozmáchlému vyznění Song Of Madness. Jeho sólo uprostřed této skladby patří k nejlepším momentům Meat Loafovy desky. Je doslova požitkem sledovat, jak se dokáže přizpůsobit charakteru skladby a v několika vteřinách si ji víceméně přivlastnit.
Zhruba polovinu desky můžeme počítat do zlatého fondu Meat Loafova repertoáru. Ke konci ale ubývá nápadů a deska nudí. Pomalé usínání má probudit závěrečná Elvis In Vegas, kterou pro mohutného vokalistu napsal Jon Bon Jovi spolu se známým hitmakerem Desmondem Childem. V umírněnějším provedení Bon Jovi by asi víc vynikla hitová melodie, ale těžko si představit, že by nestárnoucí Jon zpíval o tom, že má už dnes tvář zbrázděnou vráskami. Od Adaye to ale nevadí.