Album vyšlo 16.7.2010
***
Nina Hagen dovede šokovat. Někdy v dobrém, jindy spíš v horším. Když před několika roky vydala se svým manželem, dánským zpěvíkem Lucasem Alexandrem nesnesitelnou swingovou desku Big Band Explosion, vstávaly jejím příznivcům vlasy hrůzou. Tentokrát se pětapadesátiletá vysloužilá výtržnice pustila do religiózních témat. Nepochybně to souvisí s tím, že se loni dala doma v Německu k evangelíkům a nechala se pokřtít. No, nic nového. Už v roce 1999 natočila jinou strašnou desku Om Nasmah Shivay, která měla demonstrovat její obrácení se k buddhismu, jež jí vydrželo jen pár let.
Personal Jesus je kolekce třinácti různorodých angloamerických a afroamerických duchovních písní. Je pojmenovaná podle cover verze snad nejznámější skladby Depeche Mode, která je ale jedinou moderní rockovou skladbou alba. Větší část tvoří obskurní gospely z repertoáru Dixie Hummingbirds, Margaret Allison & Angelic Gospel Singers, Golden Gate Quartet nebo úplně neznámého Reverenda J.M. Gatese. To jsou většinou skladby z dvacátých až čtyřicátých let minulého století, z vrcholné éry americké gospelové hudby. Zbytek tvoří tradiční blues (klasické Nobody´s Fault But Mine hrál kdekdo včetně Led Zeppelin), country gospel (třeba Just a Little Talk With Jesus zpíval Geroge Jones, Help Me a Run On měl v repertoáru Elvis Presley) a ke konci se objeví také jedna skoro neznámá skladba od Woodyho Guthrieho All You Fascists Bound To Lose. Jednu skladbu s prvky několika bluesových evergreenů podepsala zpěvačka sama. Zní jako kdyby utekla z filmů Quentina Tarrantina. Pro představu o charakteru desky je dobré vědět, že Down At The Cross zná každý český příznivec folku z repertoáru Spirituál kvintetu jako Dvě báby.
Z takové kolekce vyplývá, že Nina Hagen vzala svůj výběr duchovních písní doslova napříč Amerikou. Skladby se nesnažila předělávat. Černý gospel zůstal co možná nejčernější, country gospel si zachoval svůj countryový feeling. Je evidentní, že jí hrozně záleželo na výrazu, na ztvárnění textů. Chraplavým odstínem vypitého hlasu vysloužilé prostitutky připomíná Marianne Faithfull. Zní přesvědčivě. Jako polepšená nemravná žena. Při jejím věku nás napadne přísloví Mladá hříšnice, stará svíčková bába.
Přesvědčivější je ve vemlouvavějších a údernějších písních. Viz úvodní God´s Radar nebo v titulním Personal Jesus. Naopak se trápí tam, kde jde o ucouraný country cajdák jako Help Me. Drnčící německé „r" v něm trhá uši. V pomalých blues rockových věcech z toho bolí uši. Nina Hagen kdysi bývala (podobně jako její česká obdivovatelka Lucie Bílá) mistrem skurilního humoru a ironie. V duchovních písních pro to není prostor, což znamená, že zpěvačka má co dělat, aby ve své snaze nebýt komická nezněla úplně nudně. Někdy se jí to povede, ale u většiny skladeb má člověk vzdor krátké stopáži pocit, že by mohly být aspoň o minutu kratší.
Instrumentace není špatná, místy dokonce potěší. Citlivě používá akustickou kytaru, dobro, banjo a mandolínu, takže se za písničkami v dáli objevuje jako ztracená ozvěna Losing My Religion od R.E.M. Klávesy, hlavně kostelní hammondky ke gospelu nezbytně patří, ale aranžmá je zbytečně nenadužívají, takže deska má sympatický punc civilnosti.
Tu a tam se na trhu objeví podobný pokus o gospelový rock. Většinou je to hodně temná, spíše starozákonní hudba. Personal Jesus je ale proti nim pozitivně laděná deska. Žádné křečovité jásání, kterým trpí většina čerstvě obrácených. Vzdor všem výhradám a faktu, že černá soulová zpěvačka z ní nikdy nebude, zpívá Nina Hagen s radostí, která dobře koresponduje s tradičním doprovodem. Jako osobní vyznání je to fajn, ale trhák žebříčků z toho nikdy nebude.