Album vyšlo 13.9.2010
****1/2
V posledních měsících se objevila řada alb, na nichž zkušení rockoví umělci zpracovávají hudbu jiných autorů. Někteří se s kapkou sentimentu vracejí do doby svého dospívání v padesátých nebo šedesátých letech. Rod Stewart například chystá páté album amerických standardů, Phil Collins vsadil na klasické snímky z produkce Tamla Motown a Vince Neil z Motley Crue si připomněl rock sedmdesátých let. Zajímavou dramaturgii měla poslední deska Johna Mayalla, který vybral hrst nahrávek mladých autorů, aby na ně upozornil širší veřejnost. Robert Plant na své právě vydané desce Band Of Joy dal přednost obskurním snímkům málo známých nebo úplně neznámých hudebníků, čili jak se říkává, muzikantů pro muzikanty. S přibývajícími roky se pokojně odvrací od tvrdého a těžkého rocku, s nimiž bylo spojeno jeho účinkování v Led Zeppelin a na prvních sólových deskách z osmdesátých let. S úspěchem se obrátil ke komornějším žánrům a intimnější hudbě. Předchozí deska Raising Sand, natočená ve spolupráci se zpěvačkou Alison Krauss a s legendárním producentem T-Bone Burnettem, získala za rok 2008 dvě ceny Grammy v nejprestižnějších kategoriích. Jak se zdá z prvních reakcí, Band Of Joy je většinou považována za ještě lepší.
Plant tentokrát spojil síly s jiným legendárním nashvillským producentem Buddym Millerem. I on, podobně jako předtím Burnett, nečiní rozdílu mezi žánry a snaží se podtrhnout v písních jejich hlubší osobní rozměr. Vyhýbá se hlasitému elektrickému zvuku, miluje gradaci a rád pracuje s neobvyklou instrumentací, která mísí elektrické a akustické kytary s banjem, mandolínou nebo houslemi. Stačí si připomenout třetí a čtvrtou desku Led Zeppelin a jejich tehdejší experimenty s keltskou a marockou muzikou, aby si člověk uvědomil, že Plant i Miller jsou už dlouhá léta nastaveni na stejnou vlnu. I tentokrát Plant spolupracuje se zpěvačkou. Patty Griffin se ale drží hodně vzadu, připojuje se skromně v refrénech, ale občas jí stačí zazpívat jen verš nebo dva, aby projasnila i tu nejtemnější náladu. Pro Planta je Band Of Joy stejným návratem do mládí jako zmíněná kolekce soulových hitů Phila Collinse, která vyšla stejný den jako jeho album. Band Of Joy se totiž jmenovala první kapela, ve které spolu se svým kamarádem Johnem Bonhamem hrál. Žádné snímky se sice nezachovaly, ale je obecně známo, že birminghamská parta hippies tehdy hrála psychedelický folk. Plant obdivoval čelní britské folkové muzikanty jako byl Bert Jansch, John Martyn nebo John Renbourne, jejichž tehdejší kapely měly zvukem relativně blízko k tomu, co dělá dnes.
To, co Plant vytvořil, je mistrovským příkladem stále obdivovanějšího hudebního žánru, kterému se říká obecně Americana. Je ho velmi obtížné definovat. Vznikl na kořenech nejtradičnější americké hudby - na blues, country a folku, nerozlišuje mezi světskou a duchovní hudbou, mezi současným a minulým, je mu jedno, zda je autor známý nebo ne. Stojí proto za pečlivé prozkoumání, z čeho všeho staví Plant svou představu o hudbě, která je úzce napojena na základní americké hudební tradice. Jde vskutku o bizarní výběr. Pokud by člověk čekal blues, které bývalo základem hudby Led Zeppelin, bude překvapen, že na desce jsou jen dva vyloženě bluesové kousky. Méně známé elektrifikované rhythm-and-blues Lightnin´ Hopkinse Central Two-O-Nine navíc pojímá spíše v akustické podobě tradiční jižanské hudby s akustickou kytarou, banjem, kontrabasem a s jakoby gospelovým sborem, který má mnohem blíž do bílých kongregací než do černošského kostela. Opakem této světské písně je pak kazatelské blues Satan, Your Kingdom Must Come Down, u nějž naopak dává prostor elektrické kytaře.
Plant také několikrát sáhne po klasických country písních, většinou z padesátých let. Jsou to sladkobolné ploužáky, které u prvních rock´n´rollových hvězd tvořily protiklad zběsilým rock´n´rollům. Příznivci Americany už většinou považují hudbu padesátých let za jeden ze základů americké hudební tradice, hned vedle několik set let starých lidových písní, což dvaašedesátiletý rocker potvrzuje tím, že na Band Of Joy vybral i dřevní rock´n´roll Wandy Jackson z roku 1958. Plant tyto písně miluje, věnoval jim dokonce jeden svůj méně známý projekt, ale na této desce trochu trčí z celku. Můžeme je ale vnímat jako zajímavé odlehčení z někdy až moc ponurého prostředí mezi kocovinou ze včerejšího alkoholu a ranními výčitkami v kostele.
Nejneobvyklejší jsou skladby od současných umělců, především od skupiny Low. Málo známý dvoučlenný mormonský soubor se dočkal dokonce dvou adaptací, které jsou pro zvuk kolekce klíčové. Klidný, do sebe uzavřený zpěv kontrastuje se zkreslenou, dramaticky znějící elektrickou kytarou. Její party mají tak nečekané zákruty jako kdybychom se ocitli uprostřed snu. Tak vypadala v šedesátých letech nejčistší psychedelická hudba. Třebaže obě skladby tvoří jen asi dvacet procent desky, vtiskly albu snový charakter, který je obdobou sci-fi románů o paralelních světech. Je to náš běžný svět, ale trochu jinak poskládaný. Nejdřív vás to možná trochu vyleká, ale pak zjistíte, že v dotyku s takovým světem je velká krása.