Album vyšlo 3. září 2010
****
Finská operní a metalová diva se mílovými kroky posouvá dál a dál od skupiny Nightwish, s níž do roku 2006 působila. Ani Nightwish nebyli tak úplně metal, vždyť začínali jako folkové trio, ale jistý sklon ke kamenným tvrdým rockovým rifům občas měli. Jejich bývalá zpěvačka se stylově posunula k hard rocku a místy možná i na hranici s pop rockem. Aby její typický afektovaný operní zpěv nezněl komicky, obalila většinu svých skladeb mohutným (Slovenským) symfonickým orchestrem a posílila roli kláves, popřípadě violoncella. Můžeme říct, že v celkovém soundu trochu vyměkla. Sama to zdůvodňuje tím, že se v řadě skladeb nechala inspirovat filmovou hudbou.
Tarja tntokrát vsadila jen na vlastní písně - kupodivu na základním albu nenajdeme žádnou cover verzi, i když po předchozí desce se zdálo, že její operně rockové úpravy dovedou publikum pobavit. Jen na bonusové desce dvoudeskového luxusního vydání najdeme nepříliš zdařilou, až komicky znějící adaptaci Still Of The Night od Whitesnake.
Kromě svého hlasu vsadila Tarja na vynikající mezinárodní muzikantskou sestavu. Kapelníkem je znovu basista Doug Wimbish, který tentokrát do souboru přilákal svého kolegu z Living Colour Willa Calhhouna a kolegu z Headfake Maxe Lilju. Tihle muzikanti vůbec nemusí dlouze sólovat, aby si jich posluchači všimli, stačí pár pár doprovodných akordů a i ze studiového záznamu je znát, že do souboru vstoupil příval energie.
V mnohém je nové album pokračováním předchozí desky Winter Storm, přibylo však nemetalových prvků. Snad bychom víc mohli mluvit o Tarje jako nové hvězdě gotického rocku. Cpe se do pozic, které vytýčili v polovině minulého desetiletí Evanescence. Jejich sólistka Amy Lee je asi jediná zpěvačka na rockové scéně, s níž se dá Tarja konfrontovat.
K nejzajímavějším skladbám. Úvodní píseň Anteroom Of Death patří do kategorie Bohemian Rhapsody. Dokonce bychom ji mohli nazvat Poctou Freddiemu Mercurymu, jenž byl mimochodem nadšeným obdivovatelem velkého Tarjina vzoru Montserrat Caballé. V půli se afektovaná barokní árie s rockovým refrénem rozlomí a nastoupí bizarní německá a capella metalová formace Van Canto a spolu se zpěvačkou v mohutném sboru dramaticky dovede skladbu k závěrečnému orgasmu, po němž následuje osaměle znící slovo death. Efektní forma funguje i po pětatřiceti letech. Until My Last Breath je třetím a hlavním singlem alba. Elegantní a efektní hymnická píseň patří ke skladbám, které nejvíc připomínají dávnou spolupráci s Nightwish. Vokálně jeden z vrcholů desky. Souznění s tím, co dnes dělají Muse. Jedna ze dvou nebo tří skladeb, které by se hodily do módních upírských teenagerských filmových romancí. I Feel Immortal pustila Tarja výhradně v Německu jako druhý singl. Jasná inspirace severským romantismem, jehož nadšeným propagátorem Tarja je. Není tak prvoplánově efektní jako předchozí píseň, o to víc vystoupí jeho krása později. Little Lies - nejrockovější skladba s thrashovým riffem, připomínajícím Apocalyptiku. Zajímavé okamžiky v prostřední části skladby, kdy se na několik vteřin do písně vlomí jako z jiné planety Slovenský národní sbor. Dark Star je duet s Philem Labontem z All That Remains, ale mnohem důležitější je role violoncella, na něž hraje bývalý člen Apokalyptiky Max Lilja. Jako kdyby chtěl říci, proč od své bývalé kapely odešel - jeho violoncello zní rockově a přitom nemusí používat navíc žádné soustavy pedálů s elektronikou. Falling Awake vyšlo v Německu už v červenci jako první singl. Je ozdobeno hostováním Joe Satrianiho, který do kapely vložil jedno ze svých mistrovských sól, citlivě ušité na míru písně. Další metalově laděný kousek s parádním hymnickým refrénem bude určitě ozdobou všech Darjiných koncertů - každý hrozič uzná, že tak má vypadat stadionóvý rock! Zvlášť když do zpěvu láká nadšeného posluchače ještě za zpěvačkou ukrytý patetický sbor.
Vcelku hezká deska. Nesmí vám ovšem vadit školený operní soprán. Ale i tak Tarja potvrzuje slova již zmíněného božského Freddieho, že „opera a rock mají k sobě blíž, než si myslíte."