Album vyšlo 10.5.2010
****1/2
The National nejsou u nás zrovna nejznámější kapelou, ale pětice z Cincinnati, která teď nejčastěji sídlí v newyorském Brooklynu, si tady pozornost zaslouží. Chytá se v celé Evropě a na americkém žebříčku vystoupilo jejich páté album High Violet až na třetí místo. Není divu, je vybroušený kousek romanticky znějící alternativní hudby, kterou snesou fanouškové amerického folk rocku nebo anglického new romance. Zvláště ti, kdo přísahají na na hudbu Joy Division, si High Violet pořádně užijí.
The National píší zvláštní melodie. Neobsahují žádné riffy, ani žádné chytlavé motivy, které by člověka prvoplánově chytily. Skladby jsou postavené na pozvolné gradaci a stupňování, jehož je dosahováno různými způsoby. Může to být cokoli od zrychlení nebo zintenzivnění melodie po elektronické nebo orchestrální efekty. Obvykle při tom máte pocit mezi prsty protékajícího, sílícího proudu písku, v němž tu a tam narazíte na kamínek.
Přes nedostatek kytarových riffů nebo melodických hooků poznáte The National velmi snadno. Zpěvák Matt Berninger má totiž zvláštní monotónní baryton, který svou smutnou barvou posiluje introvertní atmosféru písní. Druhým poznávacím znamením jsou bicí nástroje Bryana Devendorfa. Producenti (tj. kapela plus jejich dlouholetý spolupracovník Pete Katsis) je vytáhli do popředí tak, že jsou hlavním nebo alespoň nejvýraznějším nástrojem, který se na desce objevuje. Bubeník svou mistrnou práci rozjíždí hned v úvodní skladbě Terrible Love, která zvukem kytary zní jako mizerná nahrávka z improvizovaného garážového studia. Dokonale sejmuté bicí vytvořejí protiklad a s ním i napětí. Ještě víc řádí bicí v singlu Bloodbuzz Ohio, který je esencí všeho, o co se kapela snaží, a zároveň připomíná nejlepší skladby zmíněných Joy Division. S trochou přehánění zní tato píseň jako Devendorfovo sólo, dodatečně obalené jemným předivem dalších zvuků.
Na Bloodbuzz Ohio také nejlépe zaregistrujete způsob, jak kapela pracuje s hostujícím orchestrem. Nejčastěji to bývá jen klávesami podporované střídání několika akordů, které vytváří na pozadí motorově pulzujících bicích minimalistický efekt nebo mění barvu zvuku. Trochu ambient, trochu rockový chillout, ale v několika okamžicích i dramatický zvukový obraz.
High Violet je deska, která vám může dojít až později. Třeba až dlouho po tom, co jste ji poprvé slyšeli, někde na cestě autobusem, v kavárně nebo ve frontě u pokladny. Vyleze z nějakého koutu paměti a usídlí se vám napevno v hlavě. Nebudou vám znít žádné melodie, zůstane po ní jen nálada. Lehce zasněná, hořko-sladce sentimentální, hladící duši. Stručně řečeno: Pozoruhodná záležitost a neobvyklá krása.