Vyšlo 30.4.2009
****1/2
The Switch patří k emocionálně nejsilnějším kapelám v tvrdém českém rocku. Od pověstného Akvárka, ještě posíleného fascinujícím klipem nasáklým šílenstvím, od nich očekáváme vášnivou hudbu, která vyzařuje energii a vzrušení až na doraz lidských možností. Jako kdyby si to kapela uvědomovala, místo nového alba hodlá vydat v průběhu roku tři EP desky. Dvacet minut takových alb je svou intenzitou na uši posluchače tak akorát.
I když je šéf kapely Michal Novák sám nadaný producent, péči o nahrávky vzal tentokrát do svých rukou elektronický specialista Ecson Valdez a dosáhl kompromisního zvuku mezi nekontrolovaným, ale extatickým rachotem předchozích nahrávek a přehnanou čitelností. Znamená to, že konečně rozumíme slovům, která vykřikuje, řve a ze sebe až do úplného zhroucení chrlí zpěvák. Tak má znít přinejmenším evropská kvalita.
Valdez doplnil nahrávky elektronikou, ale užíval ji s citem, hlavně proto, aby zvuk všech šesti skladeb získal hutnější hmotu nebo aby dodal vedle kytary hlukům další barevný rozměr. Výrazněji do popředí se dostává vlastně jen na první skladbě, v Pavoukovi, kdy do prostoru mezi zpěvákem a kytarou vmontoval různé samply. Zvláště pasáž, kdy se Štěpán hystericky zpovídá „Vkládám si květ do křídel pro let do noci sám," a pod ním se začne rozvíjet jakýsi barokní orchestrální sampl (snad Čtvero ročních období?), posluchače doslova uhrane.
Podobně jako Cocotte Minute se The Switch mohou pochlubit tím, že mají o čem zpívat. I oni vsadili na české texty či spíše na českou poezii, protože jak texty Martina Zellera, tak switchovského dvorního textaře Jana Džej Jareše obstojí i mimo hudební prostor jako básně. Jarešovy texty na této EP desce mají podobný charakter - hlavní hrdina popisuje své kroky a své činy a z jeho pohybů vnímáme všechno ostatní. Ve zmíněném úvodním Pavoukovi vidíme svět jeho očima: „Stavím sídlo z vláken s políbením spirály... Na dosah kořist plachtí, chybí mi cvik milosti." Monologová Ich forma prochází i dalšími písněmi: „Motám klubko v naději, snad uzel hady nebolí." (Mýtina), „Dlouho tě sleduju, obrněn bdělostí... (Ve víru), „Vždy když se plácám po cizím korábu..." (Kajuta) atd. Těžko uhodnout, zda to nebude ve třetím dílu už únavné a příliš monohtónní, ale zatím je to tak fascinující, že si ani nevšimneme, kolik výslovnostních vad vokalista má. Ba co víc, my je podvědomě chápeme jako součást celého horrorovitého komplexu jak z románů Stephena Kinga..
O čem ještě v souvislosti s novou EP deskou psát? O kytaře jako cirkulárce? O bicích, které znějí jako když se vysype kuchyňské nářadí z kredence? O tom, že čím víc nahlas budete kapelu poslouchat, tím zajímavější barvy v nahrávkách najdete?
Ne, to nemá cenu. První épéčko ze switchovské série prostě musíte slyšet a všemi póry těla z něj nasávat sílu, se kterou do vás udeří.